„Měl jsem nějakou představu, co chci dělat… a pak najednou otočka o sto osmdesát stupňů.“ Tak popisuje student matematického inženýrství Pavel Mikuláček letní tábor s lidmi s tělesným a mentálním postižením, kde pomáhal jako asistent. Od té doby uběhlo už pět let a Pavel v Klubu STONOšKA pomáhá dodnes. Spolek, který nyní shání finance na nové prostory, může podpořit i veřejnost příspěvkem ve sbírce na portálu Donio.

Cesta Pavla Mikuláčka k dobrovolnictví začala na poněkud netypickém místě: v baru. „Byly to dlouhé prázdniny po maturitě, před nástupem na vysokou. V jednom klubu u nás v Přerově jsem potkal dvě slečny, povídali jsme si a další den ráno mi přišla zpráva, jestli s nimi nechci jet na tábor,“ vzpomíná Pavel, dnes student pátého ročníku Matematického inženýrství.

Nad nabídkou prý hodně přemýšlel. Nejen proto, že je sám poměrně velký introvert a už jen vyjet mezi neznámé lidi by bylo velkým krokem z komfortní zóny. Tábor pořádal Klub STONOšKA a akce byla určená mladým dospělým s hendikepem. „Když to řeknu otevřeně, vždycky jsem se lidem s hendikepem spíš vyhýbal. Žádného jsem neznal, když jsem na ulici viděl člověka na vozíku, raději jsem ho obešel, jen aby nemusela proběhnout nějaká interakce,“ přiznává Pavel.

Podle něj podobnými pocity trpí hodně lidí a on je chápe. Příčinou je obvykle strach, že člověk nebude vědět, jak s hendikepovaným správně jednat. „Zpětně viděno bych doporučil hlavně se toho nebát. Hendikepovaný je stejný člověk, jako každý jiný, prožívá stejné emoce,“ povzbuzuje ostatní Pavel, který se před pěti lety rozhodl, že dá kroku do neznáma šanci. A prý mu to změnilo život.

Matematik-introvert

„Rád říkám, že jsem prototyp člověka, který se na asistentství hodí úplně nejmíň. Za prvé studuju matematiku, což k tomu nemá úplně blízko. A jsem velký introvert. Nikdy jsem nebyl na táboře, nikdy jsem se nesetkal s člověkem na vozíku, všechno pro mě bylo úplně poprvé,“ vzpomíná na akci, z níž si prý pamatuje doslova každou vteřinu a byla pro něj emočně i psychický náročná. „Věděl jsem, že jakmile tábor skončí, začnu o všem hodně přemýšlet, což se taky stalo,“ dodává.

Týdenní akce tehdy rychle uběhla a Pavlovi se podle jeho slov ani nechtělo vrátit domů. Věděl, že právě prožil něco, co ho zásadně změní. „Byl to proces poznávání sebe sama. Uvědomění, že to, co jsem v životě považoval za nepřekonané problémy, jsou vlastně hrozné maličkosti oproti tomu, co zažívají jiní. Že mám všechno, co v životě potřebuju. Měl jsem nějakou představu, co chci v životě dělat a kam směřovat a pak najednou otočka o sto osmdesát stupňů. Řekl bych, že je ze mě opravdu jiný člověk,“ popisuje.

Se STONOšKOU od té doby jezdí na akce i každoroční tábory. Vše dělá zadarmo a ve svém volném čase, stejně jako ostatní dobrovolníci v klubu. „Odměnou je dobrý pocit, zážitky a čas strávený se super lidmi. Všechno je tam strašně upřímné. Stačí hrozně málo a vidíte obrovský vděk. A dělám to i pro sebe, naplňuje mě to,“ říká.

Do schodů!

Klub STONOšKA je jedním z mnoha klubů Asociace rodičů a přátel zdravotně postižených dětí v ČR. Dětem a mladým dospělým se zdravotním postižením pomáhá trávit volný čas, ať už v denním centru nebo pomocí táborů a dalších akcí. Tím také ulevuje jejich rodinám, pro které je péče o člověka s hendikepem nekončícím závazkem. Klub sídlí v Bystřici pod Hostýnem v pronajatých prostorách, které po letech přestávají vyhovovat. „Prostory už nám jsou malé. Navíc nejsou bezbariérové, takže do prvního patra musíme vozíky nosit nebo využívat schodolez, což je zdlouhavé. A také bychom rádi do budoucna zřídili i chráněné bydlení,“ vysvětluje Pavel.

Klub za tímto účelem nyní rozjíždí veřejnou sbírku na pořízení nových prosto, přispět lze přes portál Donio. Řada asistentů-dobrovolníků v klubu jsou sourozenci postižených dětí. „Tihle lidé taky neměli na výběr. Nemohli si zvolit, jestli se narodí do zdravé rodiny nebo budou mít sourozence se zdravotním postižením. I tak to pro ně ale znamená zodpovědnost, pokud se rodičům něco stane, automaticky se předpokládá, že se o svého sourozence postarají. Chráněné bydlení proto může velmi ulevit i jim, protože budou vědět, že je o jejich bratra nebo sestru dobře postaráno a že žijí v prostředí, kde jsou zvyklí a je jim dobře,“ vysvětluje Pavel.

Pavla Mikuláčka brzy čekají státnice. Strach z nich prý nemá. „Už se těším, až odstátnicuju a odjedu na tábor. Na pobytech opravdu nic neřešíte, není co. Jste s těmi lidmi, bez telefonu, úplně vypnete. Vyhodím z hlavy čísla a soustředím se jenom na to, abych byl parťákem pro ty, se kterými tábor jako asistent prožívám,“ těší se Pavel. A kdyby se u státnic něco zvrtlo? „Hroutit se z toho nebudu. Já ani nebývám nervózní, spolužáci by asi mohli potvrdit, že jsem před jakoukoliv zkouškou absolutně klidný. Naučil jsem se trpělivosti a vyrovnávání se stresem,“ uzavírá Pavel Mikuláček, který by ve studiu matematiky rád pokračoval i na doktorátu.

(ivu)