Lidé
19. června 2019
Jsem ráda, že se nedokonalosti začínají vnímat jako krásné – říká úspěšná fotografka Marie Tomanová žijící v New Yorku
Forbes, VICE nebo Der Spiegel – fotografie Marie Tomanové se objevují v nejznámějších světových magazínech. Česká fotografka a kurátorka si americkou veřejnost získala výstavou Young American pořádanou v Českém centru v New Yorku, kde představila portrét současné mladé generace Newyorčanů. Před dvěma měsíci vydala stejnojmennou knihu a v současnosti o Tomanové vzniká i filmový dokument. Své fotografie přitom absolventka Ateliéru malby FaVU VUT odmítá retušovat a k práci používá malý automatický fotoaparát.
Je pro českého umělce těžké v USA prorazit?
Je pro českého umělce těžké v USA prorazit?
Pocházet z Evropy může být v západním uměleckém světě paradoxně plus. Američané se na evropskou uměleckou scénu dívají s respektem a cení si tamního tradičního vzdělávacího systému – kresba figury, zátiší a podobně. V Americe se na uměleckých školách více zaměřují na to, jak o umění přemýšlet, psát a prezentovat ho v současném kontextu, a na řemeslnou zručnost se tak striktně nehledí. Na druhou stranu je v USA větší konkurence, což znamená vyšší tlak na kvalitu práce. Zrovna jsem se vrátila z Evropy, kde jsem měla první sólo výstavu v Čechách, v Olomouci během AFO festivalu, a den poté první sólo výstavu v Německu v EEP Berlin. Po návratu do New Yorku se mi začalo ozývat ještě více lidí s nabídkami na nové projekty a výstavy.
Bakalářský titul jste získala na Pedagogické fakultě MU, kde jste studovala vizuální umění. Proč jste se pak rozhodla pro studium na FaVU VUT?
Já jsem o studiu na FaVU vždy snila. S kamarádkou Vendulou Kramářovou, nyní úspěšnou designérkou, jsme tehdy podnikaly do areálu fakulty na Údolní ulici tajné výpravy. Vždy jsme se prosmýkly přes vrátnici a pak se schovávaly na chodbách. Bály jsme se, aby někdo nezjistil, že tam vlastně nepatříme. Líbil se nám ten bohémský život, snily jsme o tom, že budeme „umělkyně“. Nakonec jsme se na FaVU dostaly obě. Pamatuju si ten okamžik, kdy jsem zjistila, že mě přijali na magisterské studium do Ateliéru malby. Šla jsem tenkrát po Mikulově a měla pocit, že se změnil svět a jsem od té chvíle opravdovou umělkyní. Byla to taková naivní představa a během studií mě rychle opustila. Hned po škole jsem odjela do Ameriky a plním si tu sny, o kterých jsem si tenkrát ani netroufala snít.
Kdy jste začala fotografovat?
Začala jsem asi před sedmi lety, když jsem se přestěhovala ze Severní Karolíny do New Yorku a v Guggenheimově muzeu jsem narazila na výstavu Francescy Woodman. Její práce pro mě byly zásadní inspirací a přihlásila jsem se do kurzu fotografie na School of Visual Arts na Manhattanu. Do USA jsem původně přijela pracovat jako au pair. Nikoho jsem tam neznala a byla jsem hodně sama. Potřebovala jsem si najít činnost, díky které bych se nějak kreativně realizovala, a focení bylo v tomto ohledu perfektní médium. Odchod do Ameriky znamenal, že jsem se najednou ocitla na místě, kde mě nikdo neznal a nikdo mě tu neměl zaškatulkovanou. Byla v tom obrovská svoboda, ale na druhou stranu jsem občas měla pocit, že už vůbec nevím, kdo jsem, co tady dělám a proč. Bylo to pro mě velmi tvárné a experimentální období, které se v mojí práci projevuje dodnes. Po absolvování FaVU jsem úplně přestala malovat. Až v Americe jsem měla čas a prostor zjistit, co chci doopravdy dělat. Začala jsem vyplňovat veškeré své volné chvíle po práci focením a hrozně mě to bavilo.
…během pár let se ale vaše fotky dostaly do časopisů, jako je Forbes nebo VICE.
Zpočátku jsem se převážně zabývala autoportrétem a fotila jsem na různých místech po celé Americe. Měla jsem to štěstí, že se mi podařilo hodně cestovat a objevovat krajinu, která mě fascinovala svou jinakostí. Fotit autoportréty v americké krajině pro mě byl zajímavý proces a způsob, jak se do nového prostředí vklínit, jak do krajiny začít patřit. Fotografie jsem posílala na různé otevřené výzvy a následně se začali ozývat kurátoři. Vystavovala jsem na skupinových výstavách, ale největší zlom nastal s první sólo výstavou Young American v Českém centru v New Yorku. Když mě pak kontaktovali z různých časopisů, včetně známého i-D magazínu, tak se opakovala podobná situace jako s přijetím na FaVU. Měla jsem pocit, že se změní svět, ale jsou to jen malé kroky, střípky do skládačky. V New Yorku se musí člověk pořád otáčet. Je to rychlé a dravé prostředí, vysoké jsou nejen nájmy, ale i konkurence.
Někdy kolem roku 2015 jsem začala krom autoportrétů fotit také mladé lidi v New Yorku. Nejdříve to bylo v rámci různých projektů a editorialů pro časopisy a vždy mi zůstalo pár portrétových fotografií, které vůbec nikam neseděly a nebyly použity. Jsou to snímky mladých Američanů vyfocených hodně zblízka. Pro mě je to vše o jejich očích, o jejich pohledu, který komunikuje, propojuje a má v sobě něco zvláštního. S historikem umění a kurátorem Thomasem Beachdelem jsme udělali výběr fotografií a vznikl portrét současné mladé generace v New Yorku. Výstavu jsme nazvali Young American a kromě tisků byla její součástí také velkoplošná projekce 220 portrétů v několikanásobně nadživotní velikosti. Fotografie zachycují pestrost a otevřenost mladé newyorské scény, ať už v rozmanitosti národností, kultur či chápání genderu. Před dvěma měsíci jsme výběr fotografií vydali knižně a předmluvu napsal proslulý americký fotograf a můj velký vzor – Ryan McGinley. Knihu jsme několikrát pokřtili a má ohromný úspěch – najdete ji v knihkupectvích od Tokya po Londýn. Je dokonce zařazena v Museum of Modern Art i v knihkupectví známé módní značky Gucci na Manhattanu.
Je zajímavé, že si vás všímají i módní značky, které mají většinou opačnou strategii – fotografie retušovat a zkrášlovat.
Gucci se minulý měsíc na trh vrátilo i jako kosmetická značka a pod jménem Gucci Beauty uvedli skvělou kolekci rtěnek. Byla jsem jako fotografka pozvaná na jejich velkolepou launch party. V kampani dominují modelky s úžasně křivými zuby. Vypadá to perfektně. Moc mě to nadchlo a jsem ráda, že se nedokonalosti začínají vnímat jako krásné a že se osobitost a jedinečnost nepotlačuje, ale zdůrazňuje. Vytváří to neopakovatelnou identitu každého člověka.
V čem jsou vaše fotografie jiné?
Zajímá mě zachycování autenticity, práce s minimální postprodukcí. Fotky neretušuju, upřednostňuju je v reálné, syrové podobě. Fotím na malé analogové fotoaparáty. Abych totiž získala takový „close-up“ jako v sérii portrétů Young American, musím být lidem hodně blízko. Tvoří se tak důvěra mezi mnou a fotografovaným člověkem, což je něco, co mám na fotografii asi nejradši. Umožnilo mi to poznat spoustu zajímavých lidí a najít si spoustu nových přátel v místě, kde jsem na začátku neznala vůbec nikoho. V dnešní době už fotím převážně jen na film. Baví mě, že se musím nad fotkou více zamyslet, než zmáčknu spoušť. Na digitální fotoaparát člověk nafotí šest set fotek bez přemýšlení, jelikož ho to v podstatě nic nestojí, ale u filmu si to prvně rozmyslí.
Co plánujete do budoucna?
V létě mě čeká rezidenční pobyt v Osmos Station, což je odnož manhattanské galerie Osmos. Zároveň teď hodně fotím, nejen Američany, ale i Čechy, protože se chystám na další velkou sólo výstavu, která bude tentokrát v pražské Pragovka Gallery. Vernisáž bude už v říjnu, tak jsem moc zvědavá, co na moji tvorbu v Česku řeknou.
(mar)
_1600.jpg)
_1600.jpg)
Umělkyně Karin Písaříková odjela do Japonska na půl roku, zůstala deset let
Brněnský Videoflot propojuje tvůrce videí a firmy. Po prázdninách ho čekají změny
Světlana Kulíšková: K textilu se neustále vracím
Baví mě princip užitečného umění, říká Andreas Gajdošík z FaVU VUT nominovaný na Cenu Jindřicha Chalupeckého
Na vysoké jsem se naučil vzít věci do svých rukou, říká výrobce syntezátorů z Brna