Lidé

6. března 2018

Umělkyně Karin Písaříková odjela do Japonska na půl roku, zůstala deset let

Výstava Home, sweet home, 2014 | Autor: archiv Karin Písaříkové
 Absolventka Fakulty výtvarných umění VUT Karin Písaříková odjela do Japonska na půlroční studijní pobyt. Nakonec se návštěva protáhla na deset let. Na jedné z vysokých škol výtvarných umění absolvovala další magisterské studium i doktorát a už několik let vyučuje začínající japonské umělce. Kromě toho v Japonsku několikrát sama vystavovala a podílí se na lokálních i mezinárodních projektech. Prosadit se v japonské umělecké sféře je podle ní velmi obtížné. Řada umělců má proto i civilní zaměstnání a většina studentů se po škole vystudovanému oboru nevěnuje.

Do Japonska odjela Karin Písaříková na půlroční stáž. Tehdy studovala na Fakultě výtvarných umění v Ateliéru tělového designu a chtěla se jet podívat někam do Asie. Přihlásila se proto současně na stipendium japonské vlády a výměnný program FaVU VUT. „Nejprve jsem se dostala právě na výměnný program na uměleckou školu Asabi do konceptuálního ateliéru. Následně jsem získala i vládní stipendium a přešla na vysokou školu Tamabi,“ popsala svou cestu na japonské univerzity Písaříková. Původně měla sice v plánu se vrátit, nakonec se prý ale příležitosti nabalovaly tak, že zůstala. „Přestěhoval se za mnou manžel, narodily se nám tu všechny tři děti, vystudovala jsem tu a zůstala učit na vysoké škole výtvarných umění Džošibi,“ vysvětlila. Po deseti letech se ale nyní Karin Písaříková plánuje z rodinných důvodů vrátit na nějakou dobu zpět do Čech.

V jednom z projektů se Karin Písaříková zabývala udržitelným způsobem života a významem oblečení | Autor: Chizu Takakura
Přístup k umění i jeho výuce se podle Karin Písaříkové v Japonsku značně liší. „Je zde stále silná a respektovaná osobnost učitele. Studenti se ho proto snaží napodobit. My bychom řekli, že ho kopírují. Tady se to bere ale podobně jako například v čínské malbě. Právě neustálým kopírováním mistrů se člověk dopracuje k vlastní perfekci,“ popsala Karin Písaříková. Profesoři také studentům radí ve velmi konkrétních věcech, jako je volba barev či materiálů. „Další věcí je vyjadřování vlastního názoru. Z FaVU jsem byla zvyklá, že studenti s vyučujícími diskutují o svých dílech. Že student by měl mít svůj názor a musí umět vlastní tvorbu vysvětlit a obhájit. V Japonsku jsem chtěla zahrnout něco do své výstavy a můj profesor řekl, že to je velmi složité. Já mu na to odpověděla, že je to možná složité, ale určitě ne nemožné. Jela jsem si dál svou, protože mi nedošlo, že v Japonsku to, že je něco složité, znamená ne. Nakonec musel rozčílený profesor poslat svého asistenta, aby mi to vysvětlil,“ dodala Písaříková.

Sama zůstala po studiích na japonských výtvarných školách učit a ocitla se tak v podobné roli jako její profesoři. „Studenti se nikdy nehádají. Nikdo se neopováží vás neuposlechnout. Když jsem začala učit, tak se mi to samozřejmě líbilo,“ podotkla se smíchem Karin Písaříková.

Ačkoliv by se mohlo zdát, že kvůli hromadnému napodobování vyjde z univerzity každý rok množství studentů, kteří si navzájem konkurují, podle Písaříkové to tak není. „Jedna věc je, že umění se na plný úvazek nakonec věnuje opravdu jen zlomek absolventů. Studenti často vědí už při studiích, že se tomu dál věnovat nebudou. Druhá věc je, že tady není skoro žádná podpora ze strany státu. Takže se umělci snaží najít věc, se kterou by uspěli. Pokud se jim to podaří, tak se toho pak drží třeba desítky let. Mám spolužáka, který už od vysoké školy vytváří jen velryby. Obměňuje materiály a velikosti, ale tématu se věnuje už roky. Najdou si své téma, a pak ho pilují k dokonalosti,“ popsala Karin Písaříková.

Z výstavy Still life, 2015 | Autor: archiv Karin Písaříkové

O tom, že to japonští umělci opravdu nemají jednoduché, svědčí i fakt, že je většina galerií nevystaví zadarmo. Výstavu si musí autor uměleckých děl kompletně zaplatit. Platí za vše od pronájmu prostor po vytištění pozvánek. Většina umělců má proto i civilní zaměstnání. „Navíc je tu ještě jeden zvyk. Japonci očekávají, že umělec bude v galerii přítomný po celou dobu výstavy. Tak, aby se případný návštěvník mohl s autorem seznámit a pobavit. Umělec mu poděkuje, že se přišel podívat, a nabídne mu třeba čaj. To já jsem samozřejmě na začátku nevěděla, takže při své první výstavě jsem přišla pouze na vernisáž. Další dny mi známí pořád volali, že jsou v galerii a kde jsem já. Bylo to vůči nim neuctivé. Japonci jsou velmi zaneprázdnění lidé a proto, když se vydají přes celé Tokio na mou výstavu, tak čekají, že mě tam najdou. Mě naopak zase překvapilo, že řada z nich nebyla na vernisáži, ale chodili až další dny. Jenže oni vyčkávají, až tam bude méně lidí, aby s vámi mohli strávit nějaký čas a popovídat si,“ vysvětlila Písaříková, která v Japonsku zatím zorganizovala kromě osmi sólových asi dvanáct skupinových výstav a působila i jako kurátorka.

Od své dráhy performerky ale v Japonsku musela upustit. „V Česku jsem se performance věnovala, protože mě bavil ten moment, kdy lidé zareagovali. Kdy vstali a zapojili se, smáli se nebo pořvávali. Když se něco stalo. V Japonsku se nestane vůbec nic. Tady všichni s respektem stojí v kruhu a neopovažují se jakkoliv zareagovat. Musela jsem do toho vkládat mnohem více energie, chyběl mi ten okamžik náhody a propojení s publikem a přestalo mě to bavit,“ vysvětlila Písaříková. Před svým odjezdem ale chystá v Jokohamě výstavu částečně spojenou s performance. „Mělo by se jednat o propojení s bondáží, ale nechci o tom ještě mluvit příliš do detailu,“ uzavřela Karin Písaříková.

(zep)

Tématazahraničí umění & architektura Fakulta výtvarných umění absolventi

Související články:
V mezinárodní soutěži architektů a designerů uspěly i tři absolventky VUT
Malíř Václav Kočí rád mění řád. V písmu i architektuře
Letošní diplomanti z FaVU zaplnili dva výstavní prostory
Vetřelci a volavky získali další cenu. Tentokrát na knižním veletrhu v Lipsku
Designér vodních dýmek: Zákazníky baví, když mohou pozorovat, co se děje uvnitř