Programovat jsem se zlehka naučil už na gymnáziu, kde nás učili Pascal a nějaké archaické programovací jazyky. Během studia na FaVU jsem se dostal i ke kreativnějším jazykům, které jsou dobře přístupné pro začátečníky. Ideální je třeba Python, jednoduchý open source jazyk, který si může nainstalovat každý a využít ho k tvorbě uměleckého díla. Nemusí přitom řešit problémy s licencemi. Při škole jsem dva a půl roku pracoval jako programátor v jedné brněnské firmě, kde jsem si zkušenosti rozšířil. A Python jsem učil během podzimního semestru i skupinu studentů na FaVU. Sám jsem ho využil i při tvorbě bakalářské práce Národní liga, která se týkala sběru dat z Facebooku.

Asi dva roky jsem pomocí vlastního automatického skriptu sbíral informace z facebookových stránek, které se vyhraňovaly proti islámu a migrantům. Na základě těchto veřejně dostupných dat jsem založil webové stránky a na nich udělal žebříček těch největších obránců národa, který se neustále aktualizoval. Vypadalo to, že web provozuje někdo, kdo s xenofobní scénou souzní. Byla na něm trikolora a čeští lvi. Ti lidé to mezi sebou hodně sdíleli a chlubili se, že jsou v první desítce. Občas už si ale někdo všiml, že by se to možná dalo zneužít a mohla by to řešit policie. Tak mi psali, abych s tím přestal. Je prý hezké, že jsem vlastenec, ale můžu třeba uškodit někomu, kdo pracuje pro nadnárodní firmu, které ty rasistické projevy nerady vidí. Nedošlo jim, že s jejich názory nesouzním.

Veřejné komentáře z Facebooku propojené s jejich autory. Nebyl tam žádný filtr, který by to nějak separoval. Převládaly nenávistné komentáře, kterých někteří zvládli napsat i šedesát týdně. Když jste si na webu rozklikli profil jednotlivého člověka, tak jste viděli jeho oblíbená slova. Častokrát to byly vulgarismy. Ten člověk se vyprofiloval sám, automatický skript prostě jen sbíral informace. Teď už web Národní liga neexistuje, protože Facebook přestal tento typ skriptů podporovat a zpřísnil přístup k datům skrze své rozhraní.

Ano, bylo to rozvinutí Národní ligy. Několik dní jsem pomocí vlastního algoritmu sbíral do databáze komentáře. Tentokrát mě ale víc zajímal obsah. Filtroval jsem je podle klíčových slov jako – utopit, zabít, zplynovat, přejet, zastřelit a různé skloňovací variace. A pak jsem pro lidi, kteří napsali více než pět komentářů s těmito slovy, vygeneroval trestní oznámení pro podněcování k nenávisti ke skupině osob. Vše jsem vytiskl a vystavil v rámci klauzur a později i v jedné táborské galerii. Diváci mohli přijít, prolistovat si ty sesbírané komentáře jednotlivých lidí a zhodnotit, zda podají trestní oznámení na dané osoby. Některé komentáře až tak nenávistné nebyly, ten algoritmus nefungoval úplně precizně. Ale o to mi nešlo. Důležitá byla ta interakce s divákem. Ten si to pročítal a zjišťoval, že existují lidé, kteří tato slova dokážou použít v padesáti komentářích… Diváci pak sami museli zhodnotit, kdy se jedná o projev svobody slova a kdy už o protidemokratický čin. To rozhodnutí bylo na nich.

Tuším, že je podali tři lidé. Já sám jsem pak podal dvě. Policie mi po ukončení vyšetřování napsala, že je to ale spíš takový český humor a nadsázka. A navíc je to „jenom na Facebooku“. V zákoně je přitom uvedeno, že pokud podněcování k nenávisti probíhá v masmédiích, tak je sazba trestu vyšší, a na Facebooku mají ta prohlášení větší dosah, než kdybych to říkal na náměstí. Já jsem to pak už neřešil. Můj cíl nebyl aktivistický, neměl jsem v plánu podat 330 trestních oznámení, spíš jsem chtěl divákům ukázat ten obsah a seznámit je s tím chladným a strašidelným momentem, kdy se to všechno dá dohledat a generovat strojově.

Oni se o tom možná ani všichni nedozvěděli. Řešilo se to jen na protiislámských serverech, jako jsou například Vlastenecké listy. A ty reakce byly očekávatelné – že si student FaVU otevřel pobočku gestapa. Já sám jsem dostal asi čtyři zprávy. Nevybavuji si obsah, bylo to něco o tom, že si mě najdou a zbijí. Měl jsem trochu strach, ale nikdo se neobjevil. Přijde mi, že v devadesátých letech jsme v Česku měli organizované skupiny neonacistů, které chodily po městě a bily menšiny, ale teď je naše anti-migrační scéna spíše bublina, která se nafukuje na sociálních sítích.

Ano, napsal jsem program, který se jmenuje Nomin. Je to mailový klient s grafickým rozhraním, který si člověk nainstaluje do počítače a on mu umožňuje odesílat falešné e-maily z e-mailových adres, které člověku nepatří. Udělal jsem to proto, že začínající umělci a umělkyně si mohou zkusit odeslat doporučení na sebe sama třeba přímo z e-mailových adres vlivných kurátorů a poslat je do nějakých zahraničních galerií. Je to vlastně umělecký phising. Působí to jako podpora nekalého jednání, což je samozřejmě pravda. Ale v umění existuje také tendence, které se říká institucionální kritika. Ta odkazuje na problémy v rámci instituce umění. Tímto projektem jsem se snažil poukázat na mocenské postavení ve světě umění, kdy někteří aktéři mají velkou moc a jedním z hlavních úkolů umělce tak není tvořit, ale zalíbit se těmto lidem a získat jejich doporučení. Tak teď ho můžou získat, aniž by se s těmi vlivnými lidmi někdy setkali.

Tentokrát se to nebude vůbec týkat programování. Plánuji v létě uspořádat protest, který umožní participaci i vyloučeným skupinám lidí. Když se nad tím zamyslíte, tak protest je určitá forma politického vyjádření v demokracii. Občas se s tím pojí i občanská neposlušnost, často se účastní studenti, kteří chtějí něco změnit. Ale jsou skupiny lidí, které se zapojit nemohou – jsou staří, nemocní, matky s malými dětmi, hendikepovaní nebo lidé z odlehlých lokalit. V rámci demokracie postrádají hlas. Proto jsem teď s některými zmíněnými skupinami a sdruženími v kontaktu a chtěl bych, aby si tito lidé navrhli vlastní vlajky, které by je na těch demonstracích mohly reprezentovat, a jejich hlas by tam byl přítomný aspoň zástupně. Samotný protest mám naplánovaný na červenec.

Těžko říct. Věnuji se povětšinou lehce angažovanému umění, které je v určitém směru praktické nebo přínosné pro společnost či diváky. Na začátku byly mé věci hodně spojené s migrační krizí a nenávistí ve společnosti, která mě trápila. Cítil jsem potřebu s tím pracovat. Později jsem zjistil, že mě princip užitečnosti umění baví víc a víc. Je to taková širší tendence, které se někdy říká též Arte Útil, nebo zkrátka užitečné umění. Když vymýšlím umělecký projekt, tak stále častěji vycházím od jeho možného praktického přínosu. Začínám vlastně od konce. Než intelektuálně a promyšleně pak do nápadu v začátku zasahuji spíš intuitivně. Užívám si, jak to celé plyne, koncept se vyvíjí, větví a odbočuje. Hraje v tom velkou roli náhoda a čas.

(mar)