15. dubna 2015Petr ŠtěpánekKdyž jsem byl malý, chtěl jsem být vrcholovým sportovcem, nejlépe tenistou. Když jsem byl větší, tak jsem zjistil, že to nepůjde a že asi budu muset dělat něco jiného – začal jsem se trochu více věnovat škole – stavební fakultě. Když jsem byl ještě větší, tak jsem myslel, že půjdu ve stopách mého otce a že budu projektovat zakládání staveb. Nic z toho se mi nesplnilo…
Nikdy jsem si nemyslel, že budu projektovat betonové konstrukce a nikdy jsem si nemyslel, že skončím na stavební fakultě jako učitel. Nikdy jsem si nemyslel, a snad mi to ani nebudete věřit, že budu někdy proděkan, děkan, prorektor a rektor. Nechci říct, že bych něčeho litoval. Prostě jen vše je jinak, (někdy) bohužel skoro vždy.
Když jsem se stal rektorem, naivně jsem si myslel, že po čtyřech letech prorektorování alespoň trochu vím, co mne čeká a do čeho jdu: pravidelná vedení a kolegia, naplňování slibů a představ z předvolebního prohlášení, koncepční činnost spočívaj