Když jsem byl malý, chtěl jsem být vrcholovým sportovcem, nejlépe tenistou. Když jsem byl větší, tak jsem zjistil, že to nepůjde a že asi budu muset dělat něco jiného – začal jsem se trochu více věnovat škole – stavební fakultě. Když jsem byl ještě větší, tak jsem myslel, že půjdu ve stopách mého otce a že budu projektovat zakládání staveb. Nic z toho se mi nesplnilo…

Nikdy jsem si nemyslel, že budu projektovat betonové konstrukce a nikdy jsem si nemyslel, že skončím na stavební fakultě jako učitel. Nikdy jsem si nemyslel, a snad mi to ani nebudete věřit, že budu někdy proděkan, děkan, prorektor a rektor. Nechci říct, že bych něčeho litoval. Prostě jen vše je jinak, (někdy) bohužel skoro vždy.

Když jsem se stal rektorem, naivně jsem si myslel, že po čtyřech letech prorektorování alespoň trochu vím, co mne čeká a do čeho jdu: pravidelná vedení a kolegia, naplňování slibů a představ z předvolebního prohlášení, koncepční činnost spočívající v hledání těch optimálních cest pro VUT. A samozřejmě večírky a zábava :-). Zhruba po roce nyní mohu říct, že jsem se, jak jinak, opět mýlil.  Minimálně 75 % mého času tvoří operativa a na ostatní činnosti mám večery, případně víkendy; naštěstí mi to doma tolerují. 

Rád bych využil této příležitosti k tomu, abych vás touto cestou v nepravidelných intervalech informoval o tom, co se na VUT děje, jaké jsou moje postoje a názory. Neboť nejhorší jsou zkreslené, ale zato „vždy zaručené“ informace, které se šíří prostřednictvím lidových vypravěčů. Pevně věřím, že také využijete možnosti diskuzí, které pro vás připravujeme. Skoro se mi chce parafrázovat humoristu: ptejte se mne, na co chcete, a já vám, na co chci, odpovím. Dovolte mi ale na závěr, abych vyjádřil přesvědčení, že budeme diskutovat korektně a slušně; tedy tak, abychom (já i vy) dokázali, že na naší univerzitě umíme věci řešit s nadhledem, elegancí a noblesou.

P.S.: Nikdy jsem si nemyslel, že budu blogerem… Ale nakonec, jako vše, to budu jistě dělat rád.