Miloš Nykodým: Za rok proběhám desatery boty a stihnu i šedesát závodů

Pět tisíc kilometrů za rok. Takové je tréninkové skóre Miloše Nykodýma, jednoho z nejlepších českých orientačních běžců, který studuje na VUT. Od jara do podzimu stihne zaběhnout přes šest desítek závodů různých kategorií nejen v Česku. V současné chvíli má angažmá ve švédském týmu OK Linné v Uppsale. Za jeho úspěchy se však skrývá tvrdá dřina.

Kdo vás přivedl k orientačnímu běhu?
Orientačnímu běhu se věnují všichni v rodině, takže jsem od malička jezdil na vícedenní letní závody, kde jsme trávili dovolené. V pěti letech jsem začal běhat s mámou, od deseti pak samostatně. Se systematickým tréninkem jsem začal ve 14 letech.

Jak moc náročný je trénink?
Za loňský rok mám za sebou přes 600 hodin tréninku a naběháno přes 5 000 kilometrů, takže trénuji opravdu hodně. K tomu člověk musí připočítat, že spoustu času tráví na cestě na závody. Piluji především fyzičku, a to běháním, a samozřejmě mám i mapové tréninky. V počítači mám uložené různé mapy pro závody a tréninky a sám si v nich plánuji tratě. Mívám i dost soustředění během roku, třeba dva týdny v zahraničí, kde dvakrát až třikrát denně běhám. Důležité je celkově zpevnit tělo, protože při tak intenzivním tréninku (20 – 25 km denně, pozn. red.) je extrémně zatížená především páteř, záda a břicho.

Máte předepsanou nějakou speciální stravu před závody?
Zhruba před rokem jsem začal na jídlo více dbát a spolupracuji s firmou, která se specializuje na raw produkty a stravovací doplňky. Omezil jsem maso a lepek a teď jím více zeleniny a ovoce. Tuto stravu mám po celý rok, před závody ji nijak neměním.

Jak dlouhé trasy běháte?
Závodí se ve čtyřech disciplínách – sprint, krátká a klasická trať a štafeta. Od atletiky se délka liší – třeba sprint je v orientačním běhu na 15 minut, krátká trať na 35 minut a klasická na 100 minut. Délka tratě se nedá standardizovat, protože každý terén je jiný a jinak se v něm pohybujete, takže se udávají časové hodnoty tratě. Někdy se dá za 20 minut uběhnout šest kilometrů, jindy jen tři.

Jak je to s oblíbeností tohoto sportu v Česku? Máte dost zájemců?
V Česku je zaregistrováno necelých deset tisíc orientačních běžců, což je poměrně velká základna na to, že to stále není olympijský sport.

Jak jste sháněl sponzory? Bylo to těžké?
Orientační běh patří mezi okrajové sporty, takže sponzory hledáme většinou přes známé. Peníze mám také díky zahraničnímu angažmá, kdy je běžné, že dva důležité severské štafetové závody běháme za nějaký severský oddíl. Já jsem třeba sedm let běhal za norský Kristiansand, nyní budu ve švédském týmu z Uppsaly. Díky tomuto zdroji dokážu finančně pokrýt zhruba půlku sezóny.

Je orientační běh drahý sport?
Za sezónu proběhám tak deset párů bot, což je asi třicet tisíc. Musíme si také hradit některé cesty na závody a soustředění. Odhaduji, že ročně mě může tento sport přijít na 100–150 tisíc korun.

Jaký jste měl největší úspěch na závodech?
Posledních šest let se zúčastňuji světových závodů a od roku 2013 jsem běžel všechna mistrovství světa. Na podzim jsem se umístil na Světovém poháru ve Švýcarsku na 9. místě na klasice a v celkovém poháru jsem dosáhl na 18. místo.

Zmiňoval jste, že tréninky i závody jsou poměrně časově náročné. Jak to zvládáte se studiem?
Je to velmi náročné, už jsem musel dvakrát prodlužovat studium. Určitě jsem v tréninku poctivější než ve studiu. Na rok jsem musel školu přerušit, protože jsem odjel běhat do Norska. Nejhorší je to v letním semestru, kdy se škola hodně špatně kombinuje s běháním. Na jaře trávím pravidelně šest týdnů na soustředěních, což mi dělá problém při docházce.

Vzpomenete si na nějakou vtipnou historku ze závodů?
Mám jednu historku z velkého švédského závodu, která se naštěstí nepřihodila mně. Na těchto závodech běží třeba 25 tisíc lidí. Na jedné etapě organizátoři zjistili, že jim chybí běžec, ale nikdo o něm nic nevěděl. Vyhlásili tedy po něm pátrání, do kterého byla nasazena helikoptéra s infrakamerou. Nakonec se přišlo na to, že emailová adresa, ze které se závodník registroval, je shodná s jiným běžcem. Jeden závodník si totiž dopoledne prošel trať pod jiným jménem a pak ji odpoledne zaběhl podruhé. Snažil se tak organizátory podvést, ale nakonec jim způsobil pěkné komplikace.

Vstoupit do fotogalerie

(kah)

Témata