Vůbec jsem nešel do školy. Pro mě jako pro sportovce to ale bylo lepší. Když jsem si nemusel psát poznámky, lezl jsem a u toho poslouchal. Taky jsem nemusel být fyzicky v Brně, takže jsem mohl jet třeba na soustředění do Innsbrucku a studovat mimo domov.

Až když ve Zlíně, odkud jsem, postavili lezeckou stěnu. Do té doby jsme s bráchou závodně lyžovali a cvičili gymnastiku. K lezení jsem se dostal poměrně pozdě, až kolem třinácti let. Začalo nás to bavit a s přechodem na střední školu, kdy nebyl čas na všechno a my si museli mezi sporty vybrat, vyhrálo lezení, a baví nás naštěstí pořád.

Je to strašně zvláštní sport. V ostatních sportech soutěžíte proti ostatním, ať už prostřednictvím času, nebo bodů. V lezení navíc překonáváte sám sebe v lezecké cestě. Nepotřebujete lézt na závodech, stačí na skalách nebo stěně, a když vylezete něco, co vám třeba měsíc nešlo, je to super.

Ze začátku jsme chodili jednou týdně do kroužku, to jsme lezli lehčí cesty. Časem jsme začali jezdit na závody, kde se nám ale moc nedařilo. Nedávali jsme tomu s bráchou tolik. Na jedněch závodech se nám ale zadařilo natolik, že jsme se dostali na stupně vítězů, a v tu chvíli jsme se rozhodli, že tomu dáme všechno. Začali jsme trénovat čtyřikrát až pětkrát týdně a pak teprve přišlo zlepšení.

Já se soustředím na lezení na obtížnost. To je nejklasičtější lezení s lanem, co asi všichni znají. Cvaká se do expresek a lezou se dlouhé cesty. Někdy v šestnácti jsem přidal ještě bouldering, kdy se leze na nízké stěně asi do pěti metrů bez jištění a padá se do žíněnek. Třetí disciplínou, kterou dělám nejkratší dobu a musel jsem ji začít trénovat jen kvůli olympijské kombinaci, je lezení na rychlost. Třeba tady v hale v Brně máme vedle sebe dvě červeně vyznačené cesty. To je normalizovaná cesta, která je po celém světě stejná, a závodí se, kdo ji vyleze rychleji. V tom je největší rozdíl oproti ostatnímu lezení, kdy je cesta pokaždé jiná, jinak otočené chyty a kroky. Je to podobné spíš sprintům v atletice než lezení na obtížnost.

Každý chyt je za určitý počet bodů a úkolem je v časovém limitu šesti minut dolézt co nejdál. Většinou jsou cesty postavené tak, aby je nikdo nedokázal vylézt celé. My se snažíme to zvládnout co nejdál, než dojdou síly.

Není nejdůležitější, kdo má největší sílu, nebo vytrvalost, ale je to o tom vymyslet si nejlepší cestu. Pak nemusíte být ani tak silní jako ostatní, ale stejně je předeženete. To je nejtěžší natrénovat. Síla a vytrvalost už se oproti tomu trénuje jednoduše. Když se závodí, ve finále se jde cesta takzvaným způsobem on sight, což znamená, že nevidíme nikoho před sebou tu cestu lézt. Nevím o ní nic, můžu si ji jen během šesti minut ze země prohlédnout. V tu chvíli si ji člověk musí co nejvíc zapamatovat, protože se potom vrací do izolace a po jednom chodí lézt. Kvalifikace se lezou stylem flash, což je také pouze jeden pokus na cestu, ale už třeba vidím někoho, jak cestu leze a můžu se ostatních ptát.

Jak kdy. Letos úplně moc ne. I když mám pocit, že mám natrénováno daleko víc než předchozí roky, z nějakého důvodu nelezu dobře na závodech. Mám patnácté místo z mistrovství Evropy v Moskvě a nejlepším výsledkem je deváté místo z mistrovství Evropy mládeže. Moje cíle jsou zalézt do dvacátého místa světového poháru.

Řekl bych, že jo. V lezení mám ale cíle i mimo závody, kdy bych chtěl vylézt cestu obtížnosti 9A. Lezecké cesty začínají na úrovni 4A a nejtěžší je 9C. Takže 9A už je docela těžké. Máme výhodu, že v Česku je hodně skal i s těžkými cestami. Nevýhodou je, že klasifikace u nás je oproti jiným zemím poměrně tvrdá. Třeba ve Španělsku najdeme jednodušší cesty.

Skály, ale bohužel to nejde pořád. Je potřeba na ně trénovat, a to na stěně a izolovaně. Nejradši mám skály ve Slovinsku v Ospu nedaleko Itálie, v Česku mám rád Moravský kras.

Když je hodně času, chodím ráno i večer. Jeden z tréninků je lezecký, ať už na laně, nebo na boulderu, druhý bývá izolovanější, třeba posilování s vlastní vahou. Případně visím na prstech na speciálních lištách, takovou mám i doma. Někdy trénuju jenom přesahy. Sílu tím naberu mnohem rychleji, než kdybych lezl jen cesty. To bych jich musel vylézt hrozně moc.

Oboje je potřeba procvičovat najednou. Čím má totiž člověk silnější ruce, tím víc zapomíná na nohy. Když ale někdy dolezete do nějakého místa, které neutáhnete rukama, musíte dobře stát nohama, a to někoho může vyvést z míry. Jiný zase ustojí díky dobré technice nohou všechno, ale překvapí ho třeba převislejší cesta, kde může dělat, co chce, ale nevyleze to.

Pro přehrávání videa je nutné povolit cookies typu Marketing. Změnu nastavení provedete zde. Video můžete otevřít v novém panelu.

Jaký máte třeba pozitivní zážitek z lezení?

Těch mám spoustu. Je to pro mě jakékoliv lezení s kamarády na skalách, ale rád vzpomínám na každou přelezenou cestu. To je úžasný pocit. Dlouho to zkoušíte, nejde to, a pak se to podaří.

Z mých nejtěžších cest jsem ale žádnou už neopakoval. To jste ráda, že to vylezete a je hotovo.

Mně radost vydrží docela dlouho, většinou tedy do doby, než začnu zkoušet něco dalšího, protože pak zjistíte, že to zase nejde.

Nikdy jsem špatně nespadnul, párkrát k tomu ale nebylo daleko. Na zranění má větší smůlu brácha, který si zranil třeba prsty nebo ramena. Lezení není nebezpečný sport, když dáváte pozor a věříte jističovi, materiál vás nezklame.

Pro mě je super, že můžu s Adamem trénovat, protože mě to hodně posouvá. Co trénuje on, nedělá většina lidí na světě. Je obrovskou inspirací, kam až to jde dotáhnout.

Pokud se nezraní a nedělá mu to problémy, může lézt do stáří. Se závodním lezením se končí kolem třicátého až pětatřicátého roku. Trénink potom už nejde tak rychle. Maximum zažívají lezci mezi pětadvaceti a devětadvaceti let, pak už se spíš drží na stejné úrovni.

To doufám.

Je to super a pomáhá mi to v přípravě. Nemusím si hledat brigády, ale můžu se soustředit jen na trénink. A je to i další motivace ke studiu.

Nebyl, ale přijde mi, že se o něm dozvídá stále víc lidí. Dřív se jezdilo na závody v pár lidech, ale je to pořád populárnější. Možná i proto, že se letos lezení dostalo na olympiádu. Nejspíš jeho oblíbenost ještě poroste.

Určitě bych tam chtěl. Bude pro mě lepší 2024, protože se zruší kombinace s lezením na rychlost. To byl za mě krok vedle, protože neexistuje asi žádný lezec, který by lezl všechny tři disciplíny. Soustředíme se většinou na jednu, maximálně na dvě.

Snažím se, ale jak jsme oba na vysoké škole, je to složitější. Tím, že byla distanční výuka, hodně času jsme trávili spolu ve Zlíně. Je to pro mě nejlepší parťák. Jsme dvojčata, jsme na tom stejně, je skvělé se společně posouvat. I tak jsme ale každý trochu jiný, máme různé předpoklady a jdou nám jiné věci. Mně jde lépe lezení na obtížnost, rychleji nabírám vytrvalost. On má zase oproti mně strašnou sílu. Toho, kdo je zrovna v něčem horší, ten druhý motivuje. Zlepšujeme se společně.

(tk)