Šachy jsou stres za málo peněz, říká mladý šachista

Josef Kratochvíl je jedním ze studentů VUT, které lze pravidelně potkat na šachových turnajích mezi českými univerzitami. Student stavební fakulty navíc organizuje i takzvané Akademické středy, v rámci kterých si šachy mohou přijít zahrát nejen studenti, ale i široká veřejnost. Podle Kratochvíla ale zájem o šachy mezi mladými lidmi klesá. I proto se v posledních letech v Česku nedaří vychovat hráče, kteří by mohli konkurovat světové špičce.

Jak jste se k šachům dostal?
Šachy hraji přibližně od sedmi let. V první třídě jsem začal chodit do kroužku, ale moc mi to nešlo. Chtěl jsem s tím skončit. Nakonec mě jeden pán přemluvil, abych s nimi jel na šachový tábor. Tam se to zlomilo a začal jsem se postupně zlepšovat. Začal jsem vyhrávat a dostal se například na dětské mistrovství Moravy, které jsem v roce 2005 vyhrál. Důležitá byla i moje účast na krajském přeboru mužů, kde si mě všiml jeden pán z Náměště a nabídl mi přestup. Začal jsem hrát za místní dorost a v patnácti letech dokonce dostal vlastního trenéra. Asi čtyři roky jsem hrával juniorské mistrovství republiky. V roce 2010 jsem ho dokonce vyhrál. Momentálně hraji první ligu za Lokomotivu Brno a druhou ligu v Lipovci, což je kousek od Blanska.

A jak je to s šachem na VUT?
VUT nabízí šachy jako volitelný sport. Já si ale zvolil jiné sporty, takže jsem ho nikdy zapsaný neměl. Navíc jsou na škole takzvané Akademické středy, které se konají zhruba jednou do měsíce. Jsou to večerní turnaje pro studenty i veřejnost. První roky se tam sešlo klidně pětadvacet až třicet lidí a odehrálo se devět kol. Tehdy bývala na této akci i velmi dobrá atmosféra. Časem ale začal zájem opadat.

Jak jste nezájem vyřešili?
Vloni se spojily dva brněnské šachové kluby a začaly tento večer jednou za čtrnáct dní spoluorganizovat. Letos jsem pak organizaci dostal na starosti já. Bohužel se ale zdá, že o to studenti prostě už nemají zájem. Nebo já nevím, jak si to vysvětlit. Možná je to i tím, že o víkendu jsou turnaje. Tak už lidi v týdnu netáhne, jít si ještě zahrát k nám. Teď se nás schází okolo deseti.

Soutěží mezi sebou brněnské univerzity?
Dřív se pořádaly zápasy mezi VUT a Masarykovou univerzitou. Bylo to pro studenty i absolventy. Ale nakonec se to pro nezájem také muselo zrušit. Masarykova univerzita měla silné hráče, ale měla jich málo. Teď už se druhým rokem koná akademické mistrovství studentů v bleskovém šachu. Do toho se kromě VUT a Masarykovy univerzity zapojily i Mendelova univerzita, Karlova univerzita, ČVUT a řada dalších. Celkově přijelo asi třicet hráčů a pět hráček. 

Takže je o šachy stále menší zájem mezi mladými lidmi?
Já bych neřekl, že je celkově menší zájem. Jen je možná menší zájem o to se scházet a hrát v týdnu. V Brně jsou navíc kluby rozhádané, takže někteří asi nechodí na protest. V Praze se co dva týdny schází v šachové kavárně šachoví velmistři a mistři. Hrají, povídají o svých zkušenostech. A v Brně nic. Nikdo to nechce organizovat, všichni se bojí, že by nikdo nedošel. Proto už se scházíme jen ve čtyřech. Dva z nás chodí pravidelně a dva se mění.

Co je předpokladem toho, aby člověk mohl hrát šachy?
Hrát může kdokoliv. Matematika s tím nemá nic společného. Spíš je potřeba nějaké logické myšlení. A pak vytrvalost. Člověk musí trénovat. Já trénuji tak tři hodiny týdně, což je dost málo. Pokud chce ale někdo začít hrát, měl by si prvně načíst pravidla. Následně je potřeba naučit se zahajovat, aby partie neskončila ve třetím tahu. Důležité je zvládnout i jednoduché taktické prvky a diagramy. Výhodou ale je, že člověk může začít kdykoliv. Viděl jsem i partii sedmiletého chlapce s devadesátiletým mužem. Skončilo to remízou.

Učíte se jednotlivé tahy zpaměti?
Někteří se učí zahájení a připravují si ho přibližně do dvacátého tahu.

Jak je možné připravit se do dvacátého tahu, když nevím, co udělá protihráč?
Existuje databáze, kam se všechny vážné partie ukládají. Lze si tak předem protihráče najít a podívat se, jak hrává.

Jak trénujete?
Něco si studuji v knížkách. Hlavně ale trénujeme taktiku a řešíme různé diagramy. To, co ovšem většinou rozhodne zápas, je nějaký nápad. Díky tomu člověk na řešení přijde dřív nebo jiným způsobem.

Jaká je v Česku úroveň šachistů? Máme dobré hráče?
Jak se to vezme. Mně přijde, že se stále méně lidí snaží dosáhnout vrcholové úrovně. Registruje se řada klubů, ale většina členů dříve či později skončí. Navíc české družstvo, které nás reprezentuje v mezinárodních soutěžích, hraje posledních asi deset let stále ve stejném složení. Nepřichází tam nikdo z nastupující generace. Souhlasím ovšem i s názorem, že z mladé generace na to prostě nikdo zatím nemá. Celkově máme dobré hráče, ale na to, abychom se dostali do světové špičky, nám ještě kousek chybí.

Dá se hraním šachů uživit?
Je to možné. Když jsem byl mladší, tak jsem si trochu naivně myslel, že šachy budou můj hlavní zdroj obživy. Pak jsem ale pochopil, že to není tak jednoduché. Nedávno jsem se potkal s jedním šachovým velmistrem. Taky se domníval, že ho budou šachy živit. Ale po čase pochopil, že je to bída a zbytečný stres. Že mu to za to nestojí. Dnes je rád, že má stálou práci a šachy si zahraje jen pro zábavu.

Hrát šachy je tak stresující?
Hráč jede na turnaj, a ačkoliv jako velmistr už něco dostane na cestu a za účast, tak mu to stačí v podstatě na pobyt. Do posledního kola se pak nervuje, zda vyhraje a získá nějaké peníze navíc. Neustále je tam pocit, že když vyhraji, mám třeba deset tisíc. Když prohraji, nemám vůbec nic.

A je u šachů mezi hráči rivalita? Dělají si nějaké schválnosti?
Při šachu moc schválností dělat nejde. Maximálně toho druhého kopat pod stolem nebo svačit. Při vážných partiích, které trvají klidně pět hodin, takové věci člověk v podstatě nevidí. Naopak při bleskových hrách, které jsou dvakrát pět minut, klidně létají i figurky. A zažil jsem i to, jak se hráč zvedl a dal druhému facku.

(zep)

Témata