Jedno špatné rozhodnutí a favorit závodu končí, říká juniorský mistr světa v orientačním běhu Adam Chloupek

Má rád sport a kontakt s přírodou. Tak intenzivní, že se někdy vrací domů vyčerpaný, poškrábaný a špinavý. Adam Chloupek je totiž orientační běžec. A ne ledajaký – předloni se stal juniorským mistrem světa, loni, kdy poprvé běžel elitní mužskou kategorii, získal republikové stříbro. Na Fakultě stavební VUT studuje obor Konstrukce a dopravní stavby. Zatím zvládá sport na vrcholové úrovni i školu, ale obává se, že přijde chvíle, kdy si bude muset vybrat jen jedno.

VUT a orientační běh, zdá se, patří k sobě. Kromě vás zde studuje několik dalších špičkových běžců. Je to náhoda?
Těžko říct. Tenhle sport je z poloviny o hlavě, nestačí jen skvěle běhat, musíte taky perfektně číst mapu. A tady je možná to spojení – technické myšlení, prostorová představivost, rychlé rozhodování… Takže to nejspíš náhoda není.

Většina laiků si dokáže představit, jak se trénuje běh. Ale jak se cvičí čtení v mapě?
V terénu, simulací závodu. Aspoň jednou týdně máme takzvané mapové tréninky v lese, kde jsou postavené kontroly jako při závodě. Čtení mapy (neboli mapování) se dá zlepšit mnoha technikami, například dostaneme zgeneralizovanou mapu a běžíme jen podle vrstevnic. Nebo když někdo špatně drží směr, čeká ho azimutový trénink, tedy běh podle bílé mapy, na které jsou spojená jen dvě místa. Je to jako na střelnici: pořádně zamířit a už se běží.

Kolikrát týdně trénujete?
Pětkrát, šestkrát, záleží na závodech. Sezonu máme od května do prázdnin a pak celé září, kdy vyvrcholí mistrovstvím družstev a štafet. Trénink je strašně důležitý, protože v terénu dostane tělo pořádně zabrat, tak na to musí být připravené, záda a břicho pořádně zpevněné. Zkuste se někdy proběhnout v opravdovém terénu i bez těch nejmenších cest, a poznáte ten rozdíl.

Závody asi neběháte po lesních cestách.
No to opravdu ne. Na trase nás někdy čekají těžké překážky. Třeba ve Skandinávii, která je kolébkou orientačního běhu, jsou lesy plné kamenů, bažin, kde se propadáte po kolena a místy i hloub. Proti tomu je ostružiní, které roste všude v lesích kolem Brna, úplná pohoda. Ale v tom je ta krása, v kontaktu s přírodou.

To máte velkou spotřebu oblečení, ne?
Ani ne, nosíme odolné dresy, které něco vydrží.

A boty? Kolik jich za sezonu proběháte?
Troje, čtvery, jak kdy. Když si jdu zaběhat po cestě, obouvám obyčejné tenisky, ale na běh v terénu potřebuji boty s pořádným vzorkem, někdy se hodí i hřeby. Stojí okolo tří tisíc, tedy podobně jako jiné kvalitní boty. Orienťák není nákladný sport, moc toho nepotřebujete. Občas běhám za švédský klub OK Kåre z Falunu a když tam letím na víkend, stačí mi příruční zavazadlo, nemusím s sebou vláčet velkou výbavu jako třeba hokejisté. Samozřejmě, pokud běháte na vrcholové úrovni, tak to stojí více. Když se chcete zlepšovat, musíte trénovat v těžších terénech v zahraničí, a to něco stojí.

Když je to finančně nenáročný sport, přibývá lidí, kteří se mu chtějí věnovat?Určitě, krásně je to vidět třeba na brněnské zimní lize. Dřív ji jako akci našeho oddílu běhalo pár lidí, což se za poslední dva roky výrazně změnilo. Na závod v neděli odpoledne chodí i tři stovky lidí, dokonce i mapou netknutí. V klidu se s ní projdou, proběhnou, někdy si i trochu pobloudí po terénu. Stále více přicházejí na to, že běh je ten nejpřirozenější pohyb, a navíc na čerstvém vzduchu. Mám z toho radost, že se rozhodnou něco pro sebe udělat a že je to baví.

Jak dlouho před startem dostáváte mapu?
Až při startu.

A jak dlouho v ní čtete, než vyběhnete?
Dokážu se zorientovat velmi rychle. Během pěti sekund načtu a vyhodnotím postup na první kontrolu, zbytek dočítám za běhu. Na mapě jsou jednotlivé kontroly, tedy stanoviště s elektronickou jednotkou, na které orazíme čip. Je dané pořadí, ve kterém musím oběhnout jednotlivé kontroly, ale to, jak se k nim dostanu, je moje volba. Po závodě a cestou domů to pak s ostatními běžci probíráme, kudy kdo běžel a tak. Ta možnost volby je krásná a zrádná zároveň, dokáže vyřadit ze hry i jasného favorita. Je to jako v biatlonu, stačí jedno špatné rozhodnutí, jedna chyba a šance na úspěch se rozplyne, i kdybyste na tom fyzicky byli sebelíp. Udělat správné rozhodnutí je nesmírně důležité, protože v dvouhodinovém závodě rozhodují o vítězi třeba i pětisekundové rozdíly.

Závod se běží dvě hodiny?
Ano, ale jen ty nejdelší, takzvané klasické trati, což je královská disciplína orientačního běhu. Za dvě hodiny zdoláte dvacet kilometrů s převýšením třeba tisíc metrů. Běhají se i krátké trati v technickém a náročném terénu nebo třeba noční závody. Existuje i městský sprint, ten bývá na 15 minut, kde uběhnete kilometr za tři a půl minuty. U něj je nesmírně důležité číst rychle a bezchybně v mapě. Pak jsou ještě další disciplíny, třeba na kole, na běžkách, dokonce i disciplína pro vozíčkáře, takzvaný Trail-O.

Zkoušel jste i radiový orientační běh?
Ne, ale uvažuji o tom už dlouho. I pro mě – jakožto zasvěceného orientačního běžce – je trochu záhada, jak to funguje.

Jakého svého úspěchu si ceníte nejvíce?
Zlaté medaile z juniorského mistrovství světa v roce 2013. Významné je pro mě i zlato z mistrovství Evropy dorostu ve štafetách v roce 2010. Loni jsem poprvé běžel v elitní dospělé kategorii, fyzicky je ten rozdíl dost znát. Ale mám radost, rozhodně jsem se v ní neztratil, mám stříbro z republikového mistrovství na dlouhé trati.

Co studujete na VUT?
Třetí ročník Konstrukcí a dopravních staveb. Baví mě to a doufám, že se tím budu živit.

Říkal jste, že trénujete pětkrát týdně. Jak to časově zvládáte se školou?
Horko těžko. Pokud se budu chtít dlouhodobě udržet v reprezentačním týmu, bude to opravdu náročné. Orientační běh je totiž zkušenostní sport, čím víc toho naběháte v různých terénech, tím jste lepší. Ve škole nám toho pořád přibývá, studium je semestr od semestru náročnější. Bojím se, že dojdu do bodu, kdy si budu muset vybrat, jestli běhání a škola, nebo škola. Zatím zvládám obojí. 

Kateřina Konečná

Vstoupit do fotogalerie

Témata