Studentům na Fakultě elektrotechniky a komunikačních technologií VUT radí Jiří Maxa s konstruováním pomocí počítačových softwarů či simulací jevů na prototypech. Ve svém soukromém životě pak pomáhá mladým lidem a vězňům najít smysl života a víru. Kromě své pedagogické činnosti je totiž i trvalým jáhnem. V Kuřimi či Rýnovicích navštěvuje lidi odsouzené za krádeže, podvody nebo vraždy.
Kromě Fakulty strojního inženýrství VUT vystudoval Jiří Maxa dálkově i teologickou fakultu v Olomouci. Přišlo mu totiž, že okolo sebe vidí málo dobra. „Když jsem viděl stav tohoto světa, tak mě to k víře více přiblížilo a nechtěl jsem si ji nechat pouze pro sebe,“ vysvětlil svou motivaci Maxa s tím, že je ale jeho potřeba aktivně sloužit jen těžko popsatelná slovy.
Momentálně působí spolu s knězem ve farnosti na Lesné. „Jsem trvalý jáhen, což znamená, že mohu být například ženatý a vykonávám pouze část služby,“ popsal Maxa. Vybral si především práci s dětmi a dospívajícími ve farnosti. Zároveň ovšem navštěvuje i věznice a občas slouží pobožnost na pohřbech.
Mladé vedu k pracovitosti, říká Maxa
Dnešním lidem je podle Maxy potřeba ukázat především logiku víry. „V momentu, kdy mladí lidé naleznou propojení mezi vírou a běžným životem, tak ji upevní a promítnou do života. Pokud jim ale víru v určitém bodě nevysvětlím jednoduše a polopatě, velmi rychle odpadnou,“ upozornil Maxa s tím, že on sám vnímá víru jako velmi logické učení.
Při práci s mládeží Jiří Maxa ale nerozvíjí pouze jejich duchovní život. „Ty, které to bavilo, jsem vedl i v odborných středoškolských činnostech a účastnili jsme se společně studentských soutěží. Někteří z těchto mladých lidí dnes už studují na VUT. Jeden student a dvě studentky jsou dokonce i přímo u nás na fakultě,“ uvedl Maxa, který se podle svých slov v životě řídí především heslem Modli se a pracuj. To se pak snaží předat i dětem, které si tyto hodnoty dnes prý z domu často vůbec nenesou.
O nutnosti objevování a upevňování hodnot u mladých lidí je přesvědčen o to víc, že se pravidelně potkává i s těmi, kteří v rozvrácených a narušených rodinách tuto možnost neměli. Někteří z nich se tak ocitají za hranicí zákona a s Jiřím Maxou se potkávají během jeho návštěv věznic. „Před lety jsem se seznámil s paní, která je vězeňskou kaplankou v Rýnovicích. Lidé si tam odpykávají delší tresty za závažnější činy. Byl jsem tehdy trochu naivní a zeptal se, zda bych mohl dělat pro vězně obnovu, což bylo v tehdejších podmínkách vězeňství naprosto nemyslitelné,“ popsal Maxa.
Měl ale štěstí na progresivního ředitele věznice, který obnovy povolil. Protože výsledky práce byly v Rýnovicích patrné, postupně duchovní obnovy povolily i jiné věznice po celé České republice. „Naše práce spočívá v tom, že se zájemci z řad vězňů strávíme celý den. Povídáme si, společně se modlíme a máme takzvanou bohoslužbu s přijímáním,“ vysvětlil Maxa.
Přiznává, že to, co dnes vnímá už do jisté míry jako rutinu, byla na začátku adrenalinová záležitost. „Poprvé jsem se dost bál, protože jsem netušil, co mě čeká. Ve své naivitě jsem si totiž zpočátku myslel, že se potkám pouze s lidmi odsouzenými za lehčí trestné činy. Když ale přivedli vězně se zvýšenou ostrahou, měl jsem pocit, že z toho nemůžu vyjít živý,“ zavzpomínal s úsměvem Maxa na své začátky.
Postupně ale zjistil, že si většina vězňů zájmu velmi váží. „Zejména věřící lidé to nemají ve vězení jednoduché, protože se jim ostatní často smějí. Stalo se nám, že si vězni počítali, kolik obnov jim zbývá do konce trestu a netrpělivě čekali na každé setkání,“ dodal Maxa.
Obecně jsou prý lidé, kteří se obrátí na víru, ve vězení klidnější, uznávají svoji chybu a jsou motivováni ji napravit. Zpět do vězení se vracejí méně často, a pokud spáchají trestný čin, obvykle to bývá po delší době na svobodě. „Vzpomínám si třeba na muže, který seděl za pokus o vraždu. Když jsem se s ním poprvé setkal, plánoval pomstu. Měl vztek, že dotyčný žije a on kvůli němu sedí ve vězení. Nakonec se stal věřícím a po odpykání trestu šel toho člověka poprosit o odpuštění,“ popsal Maxa.
Aby ale práci ve vězení člověk dlouhodobě vydržel a měl pro vězně pochopení, musí podle Maxy především rozlišovat mezi člověkem a jeho činy. „Nepřísluší mi soudit, co dotyční udělali. Já jim pouze pomáhám najít víru, pokud o to stojí,“ uzavřel Maxa.
(zep)