Maloval rozvaděče, programoval a pracovně jezdil do celého světa. Nakonec absolvent FEKT VUT Jan Průcha zakotvil vautomotive společnosti Valeo, kde vyvíjí asistenty schopné ovládat auto téměř bez zásahu řidiče. Bohatý rejstřík pracovních zkušeností doplňuje i zajímavými koníčky, ze kterých by chtěl v budoucnu udělat rodinný podnik.
„Hlásil jsem se na automatizaci, ale na průměr jsem se nedostal. Po zápisu se místa uvolnila, ale už jsem měl rozvrh na teleinformatice, tak jsem si ji nechal. Byl jsem spokojený, protože se mi dokonce podařilo mít volné pátky. A kdy dál v životě se vám ještě něco takového poštěstí?“ se smíchem vzpomíná na začátky studia Jan Průcha. Už při škole vyzkoušel různé obory více či méně vzdálené studované teleinformatice, první zaměstnání ho zavedlo do oblasti průmyslové automatizace. Když ho kamarád z Fakulty strojního inženýrství lákal do firmy Valeo, rozhodl se to zkusit.
Auto dokáže reagovat i na to, jestli se vozidlu před vámi rozsvítila brzdová světla, nebo blinkr, to ho také umíme naučit.
„Nastoupil jsem do týmu, který dělá asistenty do aut, to znamená vymoženosti typu udržování v jízdním pruhu, adaptivní tempomat, parkovací asistent nebo brzdění před překážkami. Zabýváme se jak senzory, tak i softwarem, který dává povely autu. Jsou tu oddělení, která dělají vývoj zadních a bočních kamer, detekčních kamer, laserových senzorů, ultrazvuků a radarů. Každé druhé auto má ultrazvukové senzory právě od Valeo,“ vyjmenovává Průcha. Ultrazvuk využívají auta už dlouhé roky k upozornění řidiče na překážku při parkování, dnes už ale dokážou díky této technologii auta i sama zaparkovat.
Ve Valeo je úkol jasný – zákazník, tedy automobilka, přijde s požadavkem a vývojáři mají za úkol vymyslet, jak zadaného cíle dosáhnout. „Auto si osadíme vlastními kamerami, senzory a vytvoříme si takzvanou mapu objektů, která je založená na datech z více senzorů. Na ty je pak schopné v reálném čase reagovat. Pokud jde například o parkování, je potřeba zjistit, kde je volné parkovací místo. Pak musí být auto schopné vypočítat si úhly a zjistit, jaký nejmenší počet tahů řadicí pákou potřebuje k zaparkování,“ udává jeden z mnoha příkladů a zároveň dodává, že on sám se momentálně věnuje především brzdění auta při couvání, což se může hodit například při vyjíždění z parkovacího místa před supermarketem.
Auto hlídá bezpečí za vás
„Na základě zjištění chodce z jednoho senzoru se řidiči vyšle vizuální či haptická výstraha. V tomto momentě však brzdu ještě neaktivujeme. Čekáme na brzdu, teprve když se přidá ještě třeba ultrazvuk, je to signál, aby auto začalo brzdit,“ popisuje princip automatického brzdění na chodce Jan Průcha.
Pokud by všechny technologie, na kterých se ve Valeo pracuje, namontovaly do jednoho auta, bude připraveno se stát samořiditelným na čtvrté úrovni. To znamená, že je vozidlo autonomní vždy kromě nestandardních situací. Pro přijetí autonomních vozidel je však ještě důležité zlepšit infrastrukturu a vytvořit novou legislativu.
Jan Průcha doplňuje bohaté pracovní zkušenosti hobby v podobě vaření piva. | Autor: archiv Valeo
Přesto už dnes jejich technologie usnadňují někdy unavující a potenciálně nebezpečné situace, například na dálnici. Mezi takzvané prvky aktivní bezpečnosti patří například nouzové brzdění či vibrování volantu při najetí na krajnici. Mezi funkce zlepšující komfort řidičů patří například adaptivní tempomat a udržování v jízdním pruhu. Průcha vysvětluje: „Když máte na tempomatu nastavenou rychlost 130 kilometrů v hodině, předjede vás myškou auto a pojede 110, vy ho sice dojedete, ale auto samo sníží rychlost, aby udrželo bezpečnou vzdálenost. Ve chvíli, kdy auto před vámi odjede, tempomat se nastaví zpátky na 130. Auto dokáže reagovat i na to, jestli se vozidlu před vámi rozsvítila brzdová světla, nebo blinkr, to ho také umíme naučit."
Alchymie vaření piva
Zajímavou práci doplňuje absolvent brněnské techniky neméně chytlavými koníčky. Když v roce 2013 končil na vysoké škole, rozjížděl se trend minipivovarů, vzpomíná Jan Průcha: „Vrátil jsem se na malé město a zjistil jsem, že mi už komerční piva tolik nechutnají. Potkal jsem s jedním nadšencem, který mi donesl pivo uvařené doma v hrncích podle návodu z internetu. Říkal jsem si, že jsou určitě složitější věci než vaření piva a rozhodl jsem se uvařit si vlastní. Vše jsem řešil technicky, vymýšlel jsem varnu řízenou mikrokontrolérem a technologii si připravoval zhruba rok. Moje první várka sice nebyla dokonalá, ale rozhodně nebyla na vylití.“
Tím začala alchymie – jaký slad použít, jak silné pivo uvařit a jakou bude mít barvu. Za tři roky experimentování ve sklepě svého otce uvařil přes stovku várek piv a dostal se do bodu, kdy mu vlastní piva chutnala víc než některá komerčně dostupná. Logickým krokem bylo posunout výrobu piva ještě dál, což se Průchovi podařilo poté, co se jeho bratr vrátil ze zahraničí a díky rekvalifikačnímu kurzu získal diplom řemeslného sládka. Po založení společnosti přestěhovali varnu piva do garáže prarodičů. „Mám rád, když si můžu život řídit sám a když se věci mění. Rád bych byl jednou svým pánem. Třeba z vaření piva udělám rodinný podnik,“ uzavírá Jan Průcha.
