Na letištích zacházejí s našimi přístroji jako s ponožkami za pár korun, říká Druckmüller

Člověk, který před lety ukradl Miloslavu Druckmüllerovi fotku, ani netuší, jakou službu tím prokázal vědě. Nebýt jeho, možná by se brněnský matematik nezačal zajímat o obsah svých obrazů sluneční koróny pořízených během zatmění Slunce a svět by byl chudší o mnohé poznatky o sluneční koróně. Přestože se Druckmüller věnuje mnoho let matematickým metodám zpracování obrazů sluneční koróny, na zatmění jezdí nerad a doufá, že další expedice se možná již bez něho obejdou.

Kdy jste naposledy viděl úplné zatmění Slunce?
Letos. Po mnoha letech. Vědecké pozorování bylo už natolik v rukou počítačů, že jsem díky tomu mohl zatmění sledovat sám, svýma očima. Přístroje jsme měli v observatoři univerzity UNIS na Špicberkách a přesně dvě minuty před zatměním jsme všichni opustili budovu. Nechtěli jsme snímání ohrozit třeba tím, že chůzí rozvibrujeme podlahu. Takže jsem zmáčkl klávesu enter, vyšel do skoro třicetistupňového mrazu a pozoroval tu krásu.

Je to působivé, že?
Je to krásné, to ano, ale že bych tomu propadl jako někteří nadšenci, co dají poslední peníze za to, aby mohli letět na zatmění, to ne. Když to srovnám s výstupem na nějakou horu v Himalájích nebo sopku v Chile, tak není co řešit. Nicméně svým způsobem to fascinující je, chápu, že to některé lidi osloví. Znám se s australskou psycholožkou Kate Russo, dával jsem jí nějaké mé obrazy sluneční koróny do knihy o lidech, kteří jezdí na každé zatmění. Zná i takové, pro které je cestování za zatměními Slunce to nejdůležitější, co na světě mají. Věřím, že když to někdo takto prožívá, výrazně to ovlivňuje jeho psychiku a život. Já jsem poprvé viděl úplné zatmění v roce 1999. S rodinou jsme ho pozorovali v Maďarsku, mezi Balatonem a Szegedem. Musím přiznat, že i na mě velmi zapůsobilo, pořídil jsem tam tehdy krásné fotky, které jsem dál zpracovával a analyzoval. Tato maďarská cesta tedy naprosto zásadně ovlivnila následujících šestnáct let mého života a také života mojí dcery Hany.

Vaší dcery?
Ano, právě ona stojí za tím, co následovalo. Tehdy mě upoutalo, že jsem si dovezl krásné ostré fotografie, které ovšem neměly nic společného s tím, co jsem viděl na vlastní oči. Oko totiž vidí něco jiného, než je zachyceno na filmu nebo dnes na digitální fotografii. Bylo mi jasné, proč to tak je, ale lámal jsem si hlavu, co mám jako matematik udělat pro to, aby to tak nebylo. Začal jsem si s tím po večerech hrát, „lepil“ jsem v počítači snímky dohromady za použití různých vesměs nevhodných softwarů. Moje starší dcera mě tenkrát popíchla způsobem, který jsem nemohl zkousnout. Řekla mi: „Jsi přece matematik a přitom to tady tak bastlíš. Tak si na to nějaký program vyrob.“ Odpověděl jsem jí, že když je tak chytrá, ať sama napíše nějaký program. Vzala mě za slovo, a i když byla teprve na gymnáziu, vytvořila docela slušný program, se kterým se v rámci soutěže středoškolské odborné činnosti dostala až do mezinárodního kola. Já jsem v tom programu viděl nedostatky, takže jsem v něm pokračoval a nakonec to skončilo tak, jak se dalo čekat, pracovali jsme na tom společně oba. Původně jsem si myslel, že to bude práce na několik zimních večerů. Uplynulo 16 let a je stále co zlepšovat.

A získal jste světový věhlas. Díky programům, které jste vytvořil, se vám podařilo zobrazit sluneční korónu tak, jako nikomu jinému před vámi. Zajímalo vás vlastně, co je na těch složitě vyrobených obrazech?
Ze začátku ne. Bral jsem to čistě jako matematickou výzvu. Chtěl jsem prostě pomocí vhodných matematických algoritmů vytvořit obraz sluneční koróny takový, jak jej vidí při úplném zatmění Slunce lidský zrak, nebo i obraz překonávající schopnosti lidského zraku. Když jsem pak takové obrazy vytvořil, viděl jsem na nich známé koronální struktury, ale i takové, kterým jsem vůbec nerozuměl, ale nijak mne to netrápilo. Pouze mne to fascinovalo. Při jisté příležitosti jsem obrazy ukázal doktoru Jiřímu Grygarovi. Řekl mi, že je to strašně zajímavé, ať s tím vědecky něco udělám. Ale trvalo ještě nějakou dobu, než jsem se tím začal vážně zajímat.

Kdy se to změnilo? Díky čemu jste se začal vážně zajímat o to, jaký fyzikální význam mají struktury viditelné ve vašich obrazech sluneční koróny.
Díky krádeži.

Krádeži vašich fotek?
Skutečně vše zásadní nastartovala až krádež. Do té doby jsem vůbec netušil, že existuje nějaké havajská univerzita a že má Institute for Astronomy, ve kterém pracuje profesorka Shadia Habbal zabývající se fyzikou plazmatu sluneční koróny. Tato profesorka publikovala se svými spolupracovníky ve špičkovém vědeckém časopise článek zabývající se sluneční korónou a použila mimo jiné i fotografii koróny od člověka, se kterým se seznámil její doktorand na konferenci a který jim dal souhlas k použití. Neměla ani tušení, že je to moje práce. Ten člověk stáhl obraz z mého webu, kam všechny obrazy sluneční koróny od roku 2006 dávám v plném rozlišení. Vydával obraz za svou práci a zřejmě spoléhal na to, že jako matematik, kterého astronomie nejspíš nezajímá, se to nikdy nedozvím. Ale já jsem se to velkou náhodou dozvěděl. Napsal jsem tehdy tvrdý, ale naštěstí zdvořilý e-mail a asi za deset minut mi přišla odpověď naprosto zděšené profesorky Habbal, která o krádeži neměla nejmenší potuchy. Dnes můžu říct, že jsem tomu podvodníkovi mimořádně vděčný. Díky němu začala postupně rozsáhlá spolupráce s havajskou univerzitou.

Takže vy se zabýváte matematickým zpracováním obrazů a na havajské univerzitě výsledky fyzikálně interpretují?
Ze začátku to tak bylo. Dnes je to už týmová práce, neboť jsem se za léta spolupráce hodně naučil z oblasti fyziky. To, že jako matematik nejsem z oboru, může mít i jisté výhody. Napadají mě občas šílené teorie, prostě proto, že nevím něco, co bych jako fyzik vědět měl. Občas z toho vzejde něco nosného. V poslední době je to článek, jehož název začíná slovem „discovery“ a zabývá se nestabilitami plazmatu ve sluneční koróně.

Co jste objevili?
Nové struktury ve sluneční koróně, které doposud nebyly známy. Objevili jsme je na snímcích ze zatmění v roce 2008. Pak jsem je hledal a našel i na jiných obrazech. Společně jsme po několika letech tápání přišli k teorii, co by mohlo být jejich příčinou. Vypadá to, že teorie je pravdivá, mezi odborníky vzbudila kladný ohlas.

Ta teorie se nedá ověřit?
Bohužel nemáme zatím dostatek dat, abychom ji mohli dostatečně ověřit. Nebude tomu jinak, dokud nebudou kosmické sondy schopné pozorovat vnitřní sluneční korónu v takové kvalitě, jako jsme my schopni při úplném zatmění.

Jezdíte rád na expedice snímající úplné zatmění Slunce?
Vůbec ne! Nechce se mi jezdit po světě, obecně nemám cestování v lásce a přitom jsem paradoxně navštívil plno zemí. Když jsem byl naposledy pracovně v USA, tak jsem celý pobyt strávil v hotelu v jednom velkém městě. Šel jsem na konferenci, tam přednesl svůj příspěvek, podle navigace se vrátil pěšky na hotel a v pokoji si četl. Všechna velká města jsou pro mne stejná. Jsou optimalizovaná pro auta a ne pro lidi. Já mám rád přírodu a klid. Navíc expedice jsou velmi nepříjemné v tom, že se většinou musí cestovat letadlem. A tak se pořád hádáte s kontrolami na letištích, pořád dokola jim vysvětlujete, že vezete vědecké přístroje, ale marně. Rozdělávají vám optické přístroje a vědecké kamery, které jste pečlivě zbavili prachu. Se vším zacházejí, jakoby to byly ponožky za patnáct korun. Zvlášť v Americe je toto dost náročné. Asi nejhorší bylo zatmění v roce 2012. Pětadvacet hodin jsem letěl do Austrálie, čtyři dny jsme tam montovali přístroje, pětadvacet hodin jsme letěli zpátky a nakonec z toho nic nebylo – bylo zataženo. Je to celé prostě ohromně stresující.

Co nejvíc? Ta příprava? Cesta? Strach z toho, jestli vše nepřekazí počasí
Všechno. Člověk cítí odpovědnost za práci druhých, kteří vše plánují a připravují, za peníze, které havajská univerzita do expedic vkládá. Pak stačí jeden špatně zapnutý konektor, jedna špatně zmáčknutá klávesa na počítači, špatně nastavená pracovní teplota filtru – a vše je ztraceno, protože zatmění se nedá opakovat. Kolega říká, že práce v továrně na dynamit je mnohem klidnější. Tuto větu bych podepsal.

Kdy z vás stres spadne? Jakmile skončí zatmění a vy zjistíte, že se snímání podařilo?
To ne, tak rychle to bohužel nejde. Pamatuji si zatmění v roce 2005, to bylo první, při kterém jsem měl – byť jen nepatrné – vědecké ambice. Trvalo mi hodiny, než jsem se vrátil do normálního stavu, než jsem si prošel všechna data a ubezpečil se, že se mi to podařilo, že jsem nic nepokazil. Nebo třeba letos na Špicberkách. S kolegou, který byl na druhém stanovišti, jsme si volali krátce po zatmění, a když jsem ho v telefonu slyšel, byl jsem si jistý, že se tam všechno pokazilo. Jeho hlas zněl totiž zničeně, byl úplně mimo. Přitom vše dopadlo dobře, jen on si to snad ještě ani neuvědomil.

Měli jste letos dvě stanoviště?
Dokonce tři. Dvě na Špicberkách a další expedice z VUT jela na Faerské ostrovy. Poslední dvě výpravy v roce 2012 a 2013 totiž skončily téměř nezdarem, takže se havajská univerzita dostala pod tlak. Kdyby nevyšla třetí expedice v řadě, ohrozilo by to zřejmě peníze do budoucna. Dlouho se proto zvažovalo, zda se expedice vůbec uskuteční, protože podmínky ani předpovědi nám letos nepřály. Na Špicberkách už skončila polární noc, ale ještě nezačal polární den, takže Slunce bylo nízko nad obzorem. Předpovědi počasí byly tak půl na půl. Nakonec to dopadlo dobře. I když kolegové na Faerských ostrovech neuspěli, my naštěstí ano, vše nám vyšlo přímo zázračně, lepší počasí jsme si nemohli přát.

Kdo a jak vybírá stanoviště pro pozorování?
V našem případě téměř vše zajišťuje havajská univerzita. Nicméně informace od klimatologů jsou dostupné i na internetu. Speciální software vypočítá časy konce a začátku zatmění s přesností na zlomek sekundy, nejlepší místa pro pozorování jsou určena velmi přesně. Vše se volí asi rok dopředu, přičemž zatmění bývá asi tak šedesát za století. Při plánování musí univerzita vždy vybalancovat náklady s předpokladem úspěchu. Například v roce 2010 jsme byli na malinkém atolu uprostřed Tichého oceánu, museli jsme tam doletět letadlem, které jsme si najali. No prostě to stálo velké peníze, ale byla tam vysoká pravděpodobnost, že se to podaří, a podařilo se.

Kolik techniky s sebou vozíte?
Základ je takzvaná paralaktická montáž, což je zařízení, na které se upevní všechny přístroje. Díky montáži můžeme pohyb Slunce sledovat s vysokou přesností – s tolerancí asi jedné úhlové vteřiny během zatmění. Vyžaduje to vynikající techniku. To samotné zařízení váží asi 150 kilogramů. Na něj se teprve montují přístroje, v našem případě šest až osm teleskopů různé ohniskové vzdálenosti a kamery, to je zase asi metrák. Dále potřebujeme počítače, ale třeba i kompresor, neboť naše montáž potřebuje stlačený vzduch. Takže bych řekl, že tak půl tuny materiálu na každém stanovišti jsme měli určitě. Na sestavení všeho máme většinou čtyři dny, jeden den z toho bývá rezervní, kdyby se něco nepodařilo. Letos se nám to zrovna hodilo, protože kvůli šílenému počasí na Špicberkách nelétala letadla.

Kdy vás čeká další zatmění?
Příští rok v březnu, někde v Tichém oceánu, blízko Bornea. Je to u rovníku, takže se jedná o oblast, která je statisticky hodně oblačná. Nejlepší místa budou asi opět na nějakých neobydlených atolech. Zatím není nic jistého.

Pojedete?
Byl bych rád, kdyby se to obešlo beze mne, ale asi zase poletím. Můj kolega Pavel Štarha je myslím při expedici mnohem důležitější než já, má fantastické znalosti hardwaru a softwaru. Soudě podle letošní výpravy to ale vypadá, že na mně stále zůstává příliš mnoho rozhodnutí.

Kateřina Konečná

Vstoupit do fotogalerie

Témata