Díky projektu ministerstva školství se mohou čeští doktorští studenti i postdoci podívat na zahraniční univerzity, získat nedocenitelné zkušenosti a prohloubit vzájemné vztahy na poli vědy. Díky stejnému projektu se Petr Dvořák z FSI VUT dostal na univerzitu v Hongkongu, kde nyní pobývá už čtvrtý měsíc. „Z našeho ústavu jsme vyjeli čtyři. Zbývající tři kolegové jsou v Austrálii, Izraeli a Kalifornii. Vybírali jsme univerzity, se kterými už máme navázanou nějakou dřívější spolupráci a mohli jsme tak na ni navázat,“ upřesnil Petr Dvořák z Ústavu fyzikálního inženýrství FSI VUT. V Hongkongu už před ním pobývali další dva čeští doktorští studenti. Ve spolupráci s místními vědci navíc vyšly odborníkům z VUT tři zahraniční články. „Na této univerzitě se zabývají fotovoltaikou, což je i můj záměr,“ dodal Dvořák.

Původně měl Petr Dvořák strávit většinu ze šesti měsíců měřením vzorků. „Na univerzitě mají přístroj, který neumí obsluhovat. Já jsem na podobném zařízení dělal už v Česku, takže jsme se domluvili, že v rámci svého pobytu budu na daném přístroji měřit vzorky, které mi chystal hongkongský kolega fyzikální chemik. To se povedlo a vzorky už máme v podstatě všechny změřené. Navíc jsem si ale během měření všiml zajímavého fyzikálního jevu, který jsem následně odprezentoval panu profesorovi, pod jehož dohledem tu působím. Toho zjištění naprosto nadchlo a dostal jsem svůj vlastní projekt,“ uvedl Petr Dvořák.

Přiznává, že na místní poměry to není zcela tradiční postup. „Zde je to profesor, kdo má jasnou představu, kam výzkum směřuje. Řada studentů tak dostává pouze dílčí úkoly v rámci projektů a často vůbec netuší, proč danou věc dělají. Mladí studenti ale mnohdy dohled a jasné vedení potřebují. Nemají totiž ještě takový přesah, neznají okolnosti a neumí dohlédnout, kam by celé snažení mělo směřovat,“ podotkl Dvořák. Podle něj je věda v Hongkongu mnohem více řízená projektově. „V Česku většina doktorandů a mnohdy i postdoků dělá plno věcí zaráz. Učí, do toho mají sami zkoušky, dělají vědu, podílí se na různých projektech. Tady má každý svůj projekt a nic jiného ho nezajímá. Díky tomu to má takzvaně větší drive, tedy určitou svižnost. Místní vědci mají od začátku jasně vytyčený cíl a jdou si přímo za ním. Ačkoliv se obvykle řada uliček ukáže slepých, umí věci rychle přehodnotit a pokračovat. U nás je věda pomalejší a přemýšlivější. U řady projektů je to tak, že si řekneme: „Zkusíme se na to podívat, třeba něco objevíme.“ Ten větší náboj a jasnější zaměření na konkrétní cíl je něco, co bych si chtěl odsud odvézt jako inspiraci,“ popsal Petr Dvořák.

Vnímá, že jako na cizince, na něj nejsou nároky natolik vysoké. Místní studenti a začínající vědci to ale nemají vůbec lehké. „Asiaté si Evropanů velmi váží, takže si na mě jako na cizince tolik nedovolí, pokud to takto můžu říct. Navíc jsem tu vnímaný jako host. Nechávají mi tedy i v práci větší volnost. Nicméně i ode mě se očekává určité dodržování pravidel. Třeba to, že pracovat začínáme okolo desáté, ale končíme až po jedenácté večer. Navíc se pracuje šest dní v týdnu a jediný volný den je neděle. Mně to ale nevadí, i v Česku bývám v laboratoři třeba čtrnáct hodin. Občas tak chodím do práce i v neděli a stejně tam většina lidí je. Na místní kolegy je ale profesor velmi tvrdý. Většinou zírám, jak moc je kritizuje. Ačkoliv je jeho kritika často oprávněná, jeho způsob mi bývá až nepříjemný,“ přiblížil Dvořák.

Českých vědců si místní odborníci váží. Oceňují německou přesnost a pečlivost. „Anglická a německá věda je v Hongkongu velmi uznávaná. Tím, že sousedíme s Německem, mají pocit, že máme podobný přístup. Líbí se jim, že i v české vědě panuje pořádek a máme dané jasné postupy. Jsme v práci pečliví, soběstační a systematičtí. Díky tomu nepotřebujeme čekat na profesora, aby nám řekl, co dál. Víme předem, jaké kroky chceme podniknout a proč,“ objasnil Petr Dvořák.

Český vědec naopak oceňuje pracovitost a spořádanost Asiatů, co se týče každodenních povinností. Kvůli množství lidí i na univerzitě si například musí všichni poctivě rezervovat čas v laboratořích. Zároveň jsou zvyklí trpělivě si vystát fronty na oběd, výtah a většinu služeb. „Člověk si zvykne, že pořád někde stojí ve frontách. Ani osobního prostoru tady moc není,“ dodal se smíchem Dvořák.

Ačkoliv si nedokáže zcela představit, že by v Hongkongu dlouhodobě zůstal, s místními kolegy chce rozhodně spolupracovat dál. „Určitě chci zůstat v komunikaci. Navíc budu na konci svého pobytu zaučovat hongkongského studenta, který pak možná i přijede na nějakou dobu do Česka. Asi bych si tady zvykl, ale je to psychicky velmi náročné. Člověk v podstatě nemá žádné soukromí a prostor. Nesmírně si pak začne vážit vlastní země. Navíc čekáme rodinu, takže už se domů velmi těším,“ uzavřel Petr Dvořák.

(zep)