Motor vzadu? Porsche, tipovali Japonci škodovku

Byla jedinou ženského rodu v celé výpravě a v tuto chvíli teprve putuje zpět domů, zatímco její dva parťáci, Aleš Cahlík a Jakub Pejcal už vzorně chodí do školy. Oni si ale cestu zpět „zkrátili“ kvůli zahájení výuky letadlem, tmavě vínová Škoda 120 L, která je předtím zavezla přes Rusko až na ostrov Honšú, kde se konalo skautské jamboree, se zpět vrací v kontejneru.

Netradiční expedice nebyla jen další z mnoha dobrodružných výprav. „Cesta do Japonska byl náš sen, takže když jsme zjistili, že se poblíž Hirošimy v prefektuře Jamaguči koná 23. Světové skautské jamboree, rozhodli jsme se to spojit a celou trasu urazit autem. A protože jsme oba skauti, chtěli jsme cestou prezentovat myšlenky skautingu,“ vysvětluje Aleš Cahlík, který právě dokončil čtvrtý ročník studia fyzikálního inženýrství na FSI VUT v Brně. Ke skautingu ho už jako malého kluka přivedl tatínek a i dnes ve svých třiadvaceti letech se mu aktivně věnuje jako vedoucí chlapeckého oddílu doma v Holešově. „Z Brna dojíždím každý týden,“ upřesňuje.

Rozhodnutí vydat se do země vycházejícího slunce zrálo dlouho. „První rok to bylo jen ve fázi legrace a špičkování. Ale pak jsme začali vybírat auto a projekt dostával stále konkrétnější obrysy,“ upřesňuje Aleš. Proč právě škodovka? „Čeští skauti přece nemohou jet ruským nebo německým autem. Protože původně jsme byli tři, zvažovali jsme i tatru, ale ty jsou drahé a peněz jsme neměli nazbyt. Třicetiletou škodovku jsme našli na inzerát, měla najeto 22 tisíc kilometrů a jinak byla v perfektním stavu, takže pak už nebylo co řešit,“ doplňuje.

Auto si pořídila podnikavá dvojice vloni na jaře, a protože ani jeden z nich není automechanik (a fyzikální inženýrství prý není úplně strojařina, usmívá se Aleš), několik víkendů strávili v dílně s kamarádem Láďou, který se navíc právě na škodovky specializuje. Napřed s autem vyrazili do rumunského Banátu, a protože se osvědčilo, přípravy na Japonsko vypukly naplno. „Asi od loňského podzimu jsme začali shánět víza, potřebné papíry, oslovovat sponzory, domlouvat se se skauty v různých městech, kde by měli zájem o přednášku. Plánování trasy zabralo maximálně dva večery. Podrobný itinerář jsme měli jen pro Rusko, Japonsko jsme plánovali podle průvodce až vlastně po cestě,“ říká Aleš. Kličku tvořil průjezd Pobaltím, kam se chtěli cestovatelé podívat, a návštěva Petrohradu, který si rovněž přáli prohlédnout. „Chvilku jsme se ještě rozhodovali mezi Mongolskem a Bajkalem, ale na Mongolsko bychom měli málo času, takže zvítězil Bajkal,“ popisuje cestovní plán Aleš.

Cesta do Vladivostoku zabrala nakonec třicet sedm dnů, dva dny se posádka plavila na trajektu do Japonska, asi pět hodin pobyli v Koreji a zhruba třicet dnů strávili v Japonsku, a to včetně jamboree. „Za těch zhruba dvaasedmdesát dnů na cestě jsme najeli 17 200 kilometrů. Nebo možná 17 300, nevíme to totiž přesně, protože jsme si nezaznamenali údaj na tachometru při výjezdu. Teď prohlížíme všechny fotky, jestli jsme to náhodou aspoň nenafotili,“ přiznává Aleš.

Přestože Aleš s Jakubem vezli plný kufr náhradních dílů, třicetiletá veteránka cestu zvládla bez větších problémů. „Nepatrně jsem ji odřel hned doma při výjezdu, ale to bylo spíš nervozitou z cesty. Dvakrát nám shořel alternátor, ale protože jsme s sebou vezli tři, akorát to vyšlo… Nejhorší zážitek byl, když se nalomilo rameno na nápravě a vypadalo to, že budeme čekat nejméně týden, než pošlou potřebné součástky. To bychom se zdrželi a nestihli trajekt. Ale jeden z Rusů řekl, že to svaří, svařil – a ono to opravdu vydrželo,“ rekapituluje Aleš technický stav a trochu nerad přiznává, že škodovka je teď taky trochu pomačkaná z jednoho nepovedeného japonského couvání, nic vážného to ale není.

V Rusku projíždějící škodovku ostatní řidiči často zdravili palcem nahoru, troubili, a když někde cestovatelé zaparkovali, místní se s ní často chtěli vyfotit. „V Japonsku to většině lidí moc neřeklo, ale našlo se pár fandů do aut a ti se intenzivně vyptávali. Největší nadšení budil motor vzadu, to nastalo teprve haló a museli jsme všechny ujišťovat, že to není porsche,“ směje se Aleš. Úspěch sklidilo auto i u skautů na jamboree, kde se jich při pokusu o rekord dovnitř nacpalo čtrnáct.

Stodvacítka posloužila často mladíkům i jako ložnice, když se báli třeba u Bajkalu kvůli údajným banditům a gangům postavit při silnici stan. „V Japonsku jsme naopak spali hlavně pod širákem. Není to tam nic neobvyklého, hlídači a policisté tolerují i spáče v parku, pokud samozřejmě nedělají nějaké nepřístojnosti,“ přidává zajímavou podrobnost Aleš. Nejvíc mu zatrnulo, když je hned zpočátku zastavili ruští policisté a vyhrožovali odebráním řidičského průkazu i soudem. Nakonec se spokojili se zhruba dvoutisícovou pokutou. „Až později nám vysvětlili, že policisté v Rusku vůbec inkasovat pokuty nemohou, všechno se platí přes banku, aby se zabránilo korupci. Takže kdo ví, jak to bylo,“ dodává.

Právě pozitivní zkušenosti ze setkání s lidmi jsou však tím nejhezčím zážitkem a nejcennější zkušeností, kterou si student VUT přivezl. „Byli hrozně ochotní, vstřícní, pomáhali nám, jak mohli. Bylo běžné, že nám nechali klíče od bytu a sami odešli spát jinam, jenom abychom měli pohodlí. V Japonsku nás zase jeden pán pozval k sobě domů, kde nám rovněž poskytl nocleh a ráno přichystal tak skvělé domácí sushi, že lepší jsme nikde nejedli,“ uzavírá Aleš. Kam příště a zda opět škodovkou, ale zatím netuší: „Jednak musím napřed rodičům vrátit vypůjčené peníze a jednak se teď musím rozhodnout, zda nebudu pokračovat ve studiu v Holandsku, odkud jsem dostal moc zajímavou nabídku.“ (jih)

Vstoupit do fotogalerie

Témata