Když chybím ve škole, všichni si všimnou, říká motorkářka Dominika

Drobnou blondýnku, která sama na motorce ujela kus světa, už dnes zná plno lidí. Nedávno měli šanci vidět Dominiku Gawliczkovou v dokumentu o její cestě spolu se žlutými trabanty Dana Přibáně po Austrálii a Indonésii. Málokdo ale ví, že tato mladá cestovatelka ještě studuje Fakultu strojního inženýrství VUT a večer po přednáškách a promítáních spěchá domů dopsat protokoly.

Co přesně na VUT studujete?
Studuju strojní inženýrství. Konkrétně automobilní a dopravní inženýrství.

Jak se k takovému oboru dostane žena?
Vždycky jsem chtěla studovat angličtinu. Dokonce jsem chodila i na gymnázium s anglickou výukou. Tím pádem už jsem ale anglicky docela dobře uměla a neviděla jsem moc smysl v tom to studovat dál. Poté jsem hrozně chtěla dělat žurnalistiku. Jenže jsem začala psát už na střední škole a zjistila jsem, že novinařinu můžu dělat i bez vysoké školy. Najednou jsem proto nevěděla, co dělat, ale bavila mě matika. Proto mě napadlo, že bych mohla zkusit strojařinu. Nakonec jsem zjistila, že mě to hrozně baví. Na magisterském studiu už jsem se zaměřila přímo na auta. Chtěla jsem totiž proniknout do vývoje motorek.

Máte pocit, že Vám znalosti ze školy pomohly na cestách?
Že bych díky tomu věděla, jak co opravit? To bohužel ne. Ono si plno lidí myslí, že chodím do školy v montérkách a jdu přímo do dílny, kde celý den rozebíráme a skládáme motory. Reálně si ale sedneme do lavice a celý den počítáme nebo něco modelujeme.

A funguje to alespoň naopak? Že byste díky cestám rozuměla víc té teorii?
Mně přijde srandovní, že jezdím na motorkách, které mají karburátor. Pak přijdu na hodinu, kde nám říkají, že karburátory jsou zastaralé a nikdo už je nepoužívá. A já mám doma plnou garáž motorek s karburátory. Já ale do školy chodím hlavně proto, že mě to hrozně baví. Většina lidí studuje, aby něco vystudovala a něčím se uživila. Já studuju, protože mě to baví, a uvidím, jak to dopadne s uplatněním.

Jak se dá zvládat studium s cestováním po světě?
Do čtvrtého ročníku jsem studovala standardně. Bez jakýchkoliv výjimek a úlev jsem dodělala bakalářské studium. Vždycky jsem cestovala jen o prázdninách a přijela maximálně týden nebo dva po začátku semestru. Pak ale přišla nabídka na cestu s trabanty. Prvně jsem ji odmítla právě proto, že bych musela studium přerušit. Ostatní mi ale říkali, abych to zkusila nějak vyřešit i bez toho, abych musela školu přerušovat.

A jak se Vám to nakonec podařilo?
Napsala jsem bývalému panu děkanovi strojní fakulty, který mi shodou okolností psal, že sleduje moje cesty. To byla vtipná historka, protože jsem se mu asi v prvním nebo druhém ročníku zmínila, že jezdím na motorce. On mi tehdy moc nevěřil. Když jsem pak byla na cestě do Kyrgyzstánu, tak mi od něj přišel e-mail, zda si na něj vzpomínám. Což bylo poměrně úsměvné, když byl děkan a ještě mě učil matematiku. Psal mi, že už mi věří, že jezdím na motorce, a moje cesty sleduje. Takže jsem se na něj obrátila s žádostí o radu, jak bych to mohla udělat, abych mohla cestovat a studovat zároveň.

A co Vám napsal?
Odepsal mi velmi stručně, až jsem se bála, jestli se ho to nějak nedotklo. Na to mi ale napsali ze studijního oddělení a zjistila jsem, že to mám celé zařízené. On mezi tím stihnul obvolat všechny lidi a o mém plánu věděl najednou proděkan i ředitel ústavu. Dostala jsem individuální plán. Potřebovala jsem odjet na celý letní semestr a bylo mi umožněno studium rozvolnit a pro postup do dalšího studia mi stačilo méně kreditů. Ráda jsem si proto dala logo VUT a Fakulty strojního inženýrství VUT na motorku. Nyní první ročník magisterského stupně opakuju.

Kromě bývalého děkana máte nějaké fanoušky mezi vyučujícími nebo s tím naopak nesouhlasí?
Já si myslím, že většina z nich moc neví, že cestuju. Stalo se mi ale, že když jsem se vrátila z Austrálie, tak jsem cestou do školy potkala vyučujícího, který mě před časem učil. Nebyla jsem si jistá, jestli si mě bude z hodin vůbec pamatovat. Pozdravili jsme se, když jsme se míjeli, ale on se najednou otočil, začal skákat a mávat a volal na mě, že moje cesty celou dobu sleduje. Se spolužáky je to docela sranda, protože většina z nich ví, že cestuju, ale nedávají to najevo. Někdy mě ani nezdraví.

Protože Vám závidí?
Ne, protože se stydí. Proto jsem si myslela, že nikdo nic neví. Pak jsem se ale dozvěděla, že o mém životě a cestách ví všichni všechno.

Máte nějaké spolužačky?
Se mnou je v ročníku jen jedna a ve skupině jsem sama. Problém je, že když chybí někdo z kluků nebo na přednášky nechodí, tak si toho kolikrát nikdo nevšimne celý semestr. V momentě, kdy chybím já, tak to všichni ví.

A máte nějaký plán, co bude, až dostudujete?
Já jsem měla vždycky plán. Najednou jsem se ale ocitla v bodě, kdy nemám žádný plán. Celou dobu jsem si říkala, že během studia se to nějak vyvine. Teď mě ale naprosto děsí představa, že školu dokončím a každý den půjdu na osm hodin kreslit součástky. Nepočítala jsem s tím, že mi přijde do života cestování, že budu mít najednou stránku na Facebooku se čtyřiatřiceti tisíci fanoušky, kteří čekají na knihy z mých cest. Takže kdoví, jak to všechno nakonec bude.

(zep)

Témata