Nejdřív bych chtěla upozornit, že jsem měla po úrazu totální amnézii, takže jsem zapomněla celý předchozí život. To, co vám tady budu říkat z doby před nehodou a krátce po ní, tak si víceméně nepamatuji a vím to od blízkých.

Byla jsem premiant, uměla jsem číst, než jsem šla do první třídy, a všechno mi šlo do hlavy lehce. Chodila jsem na osmileté gymnázium. Vědomosti z něj si ale nevybavuji. Když jsem se hlásila na vysokou školu, dostala jsem se na matematiku, ale chtěla jsem praktičtější obor, takže jsem zkusila mechatroniku na Fakultě strojního inženýrství. Ve druhém ročníku jsem přešla na obor aplikovaná informatika a řízení, kde jsem doteď. Bakaláře jsem si prodloužila na čtyři roky. Na magisterském studiu jsem odchodila první semestr, a protože jsem asi chtěla cestovat a poznat jinou kulturu, rozhodla jsem se vyjet na zahraniční pobyt na Tchaj-wan.

Po dvou týdnech od příjezdu začaly krátké prázdniny. S dvěma dalšími studenty z Kanady jsme se rozhodli pro výlet na skútrech. To, co se stalo, si vůbec nepamatuji. Vyjeli jsme navečer, rychle se setmělo a nejspíš jsme najeli na svodidla a náš skútr, na kterém jsem jela s jedním z kluků, narazil do kovové konstrukce. Kamarád, co jel za námi, zavolal pomoc, ale můj spolujezdec byl na místě mrtvý. Mě převezli do nemocnice a následně zjistili, že mám vážně poškozený mozek. Měsíc jsem byla v kómatu.

Odjezd se protahoval, protože se řešily problémy s pojišťovnou. Pojištění jsem si totiž zaplatila až v den nehody. Po měsíci se zadařilo a lékaři mě již částečně při vědomí převezli do Brna. Na patnáctibodové Coma Scale, která hodnotí reakce, jsem získala těsně po úrazu čtyři body. Po probuzení jsem sice měla dospělé tělo a dokázala jsem se hýbat, ale hlava skoro nefungovala. Chovala jsem se trochu jako zvířátko. Neuvědomovala jsem si ani, kdo je kdo. V brněnské nemocnici jsem strávila jedenáct dní a pak jsem šla domů.

 Co vám lékaři řekli a jaké byly první dny zpátky doma?

Lékaři nám řekli, že došlo k těžkému difúznímu axonálnímu poranění mozku. V mozku se při nárazu potrhají axony mezi neurony. Mozek je prý poměrně nevyužitý, takže si dokáže k paměti hledat jiné cesty, což je naděje. Tehdy jsem ale nic nechápala, takže jsem některé věci musela přijmout jako fakt. Třeba, že moje mamka je opravdu moje mamka. Sestra mi pomáhala kreslit diagramy, kdo je kdo, a vytvářela jsem si k lidem různé pomůcky, abych je rozeznala. Dostávala jsem léky, které mě uspávaly, ale postupně jsem začala dělat činnosti, které trénovaly mozek. Jako úplně první jsem začala vybarvovat mandaly. To byl tehdejší vrchol mého intelektu. Ze začátku jsem přetahovala jako dítě, ale postupně se to zlepšovalo. Kamarádi mě tehdy navštěvovali a nosili mi omalovánky. Nepoznávala jsem je a časem jsem si dohledávala, o čem jsem se s nimi kdysi bavila v messengeru.

Od začátku jsem dokázala číst, ale nevěděla jsem, co znamenají slova, která čtu. Třeba jsem neznala, co je to kámen. Učila jsem se z dětské knížky o přírodě. Hrála jsem pexeso se zvířaty a netušila, které je které. Začala jsem hrát piškvorky, i když jsem pořád prohrávala. Chodila jsem na kognitivní cvičení, kam mě vodila sestra, která kvůli mně musela přerušit studium. Velmi rychle jsem se začala zlepšovat a dokázala pár měsíců po nehodě počítat malou násobilku. Když jsem ale poprvé zkoušela sčítat pod sebou, vůbec jsem nechápala, co se po mně chce.

Nehoda se mi stala na konci února, o letních prázdninách jsem byla dva měsíce v lázních a v září, kdy se můj stav výrazně zlepšil, jsem si řekla, že chci být víc samostatná. Přihlásila jsem se na brigádu. V životopisu jsem měla napsanou vysokou školu a několik programovacích jazyků, ale já nedokázala pořádně ani zvednout telefon a odpovědět. Začala jsem chodit i na kurz angličtiny, což byla taky jedna z věcí, která se mi dobře vracela.

Rok po nehodě jsem si říkala, že je čas zkusit se vrátit na VUT. Po poradě se studijním oddělením jsem si dala znovu některé předměty z bakaláře. Zašla jsem také do Poradenského centra Alfons, které pomáhá studentům se specifickými potřebami. Hned mi nabídli možnost doučování, takže jsem získala doučování hydromechaniky a matematiky. Matematika byla velká bída, ale vypadá to, že ty základy někde v mozku jsou, jen si to neuvědomuji. Když jsem se třeba potřebovala naučit logaritmy, podívala jsem se do učebnice a poměrně rychle to pochopila. Při hodinách jsem ale nejprve usínala a nechápala, proč píše vyučující na tabuli hieroglyfy. Některé předměty jsem napoprvé nezvládla.

Můj mozek se lehce unaví. Ještě dva roky zpátky jsem musela chodit spát kolem osmé večer. I dnes mi pozornost velmi jednoduše uletí. Škola mi ale moc pomáhá. Mám 25 procent času navíc při testech. Pomáhají mi doučovatelé z Alfonse. S nimi mohu probírat látku svým tempem. Nemám základy, na které studium navazuje, a nemůžu se na ně ptát při vyučování. To řeším právě doučováním. Studium si opravdu výrazně rozvolňuji, což je možné i díky tomu, že mi VUT odpustilo poplatky za prodloužení studia. Letos už bych ale ráda školu dokončila. Píšu diplomovou práci, která se mimo jiné věnuje optimalizaci algoritmu pro lepší provoz složitých dopravníkových pásů s pomocí routovací tabulky. Ještě loni bych přitom nevěřila, že budu schopná školu dodělat.

(tk)