Vyrůstal jsme na sídlišti na jihu Prahy a někdy v osmi letech jsem se spřátelil se Štefanem Stratilem, což byl syn Václava Stratila, který už v té době působil jako pedagog tady v Brně na FaVU. A on mi řekl „Honzo, budeš dělat umění.“ Tak jsem se přestěhoval, přihlásil se k němu na FaVU a jsem tady. A samozřejmě jsem se taky chtěl dostat z domova. Byla to pro mě strašně důležitá zkušenost, že jsem Prahu opustil. Žil jsem v docela uzavřeném světě takové nějaké střední vrstvy a najednou se mi naskytl úplně jiný pohled na společnost, kterou jsem znal.

Ještě před studiem na FaVU jsem maloval. Hlásil jsem se sem s malbami a kresbami, ale ve druháku jsem začal experimentovat s animacemi a přes to jsem se dostal i k ilustracím, kterým se teď věnuji přednostně. Pořád pracuji s pohyblivým obrazem, ale už na to nemám tolik času. S Veronikou Vlkovou jsme se potkali na škole, ale paradoxně jsme spolu začali pracovat až později. Věnoval jsem se tehdy VJingu a Veronika měla hudební projekt. Právě tam jsem poprvé spojil její akvarely s mojí vektorovou grafikou a ono to fungovalo. Pracujeme spolu už od roku 2011. Na začátku jsme fungovali spíš vedle sebe. Naše tvorba šla od sebe víc rozeznat a až postupem času se to do sebe zapustilo. Teď už skoro nejde poznat, kdo co dělal.

Poslední rok a půl jste spolupracovali právě na knížce „To je metro, čéče“. Jak jste se k takové nabídce dostal?

Svou dizertační práci jsem vydal na FaVU ve spolupráci s vydavatelstvím Paseka. A pak mě z vydavatelství oslovili, abych dělal s Veronikou Vlkovou pro knížku Pražské vize. Naposledy přišel šéfredaktor Jakub Sedláček s tímhle projektem a já jsem mu hned řekl, že do toho jdu. S Miladou Rezkovou, která knihu napsala, jsme všechno řešili od začátku společně. Sepsala strukturu a pak jsme vymýšleli, co by tam mohlo být po stránce ilustrací.

Dramaturgicky byl tohle víc můj projekt a s Veronikou jsme řešili, jak to dát dohromady. Její akvarelové textury jsou víceméně ve všem, ale chtěli jsme to posunout. Často to děláme tak, že navrhnu architekturu a celkovou kompozici vektorovou grafikou v počítači a do toho dáme Veroničiny postavy malované akvarelem. Ale tady jsou ty věci propojené dohromady. Někde byla na začátku moje skica linky, na základě které Veronika tu postavu namalovala a já jsem to pak ještě po naskenování upravil v počítači. Nemám žádný kreslířský pad, mám myš, klávesnici a cit v ruce. Zároveň mám ale k tvorbě dost analytický přístup a snažím se dělat geometrické tvary.

Sehnat podklady bylo dost náročné a hodně jsem si toho nafotil. Metro je naštěstí docela zdokumentované, ale projížděl jsem i veřejné fotogalerie různých lidí na internetu, třeba z návštěvy depa. Prohlížel jsem taky záznamy na youtube, kde hodně pomohly třeba záběry jízd od šotoušů, pro které je všechno kolem metra koníček.

A vyplatilo se to?

Křest byl přímo v metru a musím, říct, že tam za námi chodili i zaměstnanci dopravního podniku a byli opravdu spokojení, a dokonce chtěli podpis. Naštěstí můžu říct, že jsem neslyšel žádnou kritiku. Ale je pravda, že jsme to před vydáním poslali i jednomu pánovi, co jezdí s metrem a ten to celé procházel a komentoval. Je opravdu ultrašotouš, a to jsem byl fakt rád, když říkal, že jsme to měli z velké části správně.

Upřímně jsem ani nedoufal, že se to podaří. Je to velký úspěch v obří konkurenci. Vychází k tomu navíc katalog, který je přeložený do pěti světových jazyků, a dostat se tam, to je opravdu prestižní záležitost. Je v čínštině, japonštině, korejštině, angličtině a italštině. Je to taková propagace do zahraničí, která je i hodně citovaná.

Ilustrace mě momentálně zajímá asi nejvíc a dělám teď na dalších třech knihách. Pracuji na pokračování Zvláštních okolností, to bude zase něco o architektuře a opět risografem, ale tentokrát barevně, což bude docela experiment.

(tk)