Vzácná gotická madona z Vimperka získala dvojnici. Na Fakultě výtvarných umění Vysoké učení technického vytvořili zaměstnanci a studenti s pomocí 3D tisku a frézy kopii sošky pocházející zhruba z roku 1400. Podklady k tisku připravil Jiří Pec, který se na FaVU mimo jiné věnuje skenování soch v rámci Kabinetu 3D technologií.

Více než metr vysoká socha ženské postavy s dítětem neopustila dlouhé roky i kvůli své hodnotě místo na oltáři vimperského kostela čtyři metry nad zemí. A nejinak tomu bylo i letos v únoru, kdy se rozhodlo o pořízení kopie, kterou by mohli lidé vidět ve vimperském muzeu. „Sochař Lukáš Černý potřeboval udělat co nejvěrnější kopii nejlépe v měřítku jedna ku jedné. Nešlo ale, aby si vzal madonu do ateliéru jako předlohu a nešlo ji ani snést dolů. Dalším řešením v takových případech je si figuru namodelovat, ale to by trvalo dlouho, třeba i týdny. Samozřejmě nejjednodušší by bylo udělat odlitek. Forma se ale odlít nemohla, protože by se barevná vrstva, takzvaná polychromie, mohla kontaminovat formovacím materiálem a ty jsou hodně lepivé a mohly by sochu poškodit. Pak nás napadlo, že by se mohla madona oskenovat,“ popisuje důvody svého zapojení Jiří Pec z FaVU.

Vybavený ručním skenerem, počítačem a zvědavostí dorazil na začátku letošního roku do kostela Navštívení Panny Marie ve Vimperku. „Ze začátku jsem myslel, že bude větší klid na práci, ale byl to docela stres. Asi čtyři lidi sochu přesunuli na malý vozíček a kousek popovezli. Když jsem je prosil, aby mi ji nahnuli, tak to udělali maximálně o centimetr. Na začátku jsem si myslel, že samotné skenování mi zabere tak deset minut. Ve výsledku jsem tam byl asi hodinu a půl. Všechna data jsem několikrát ukládal a zálohoval,“ dodává Jiří Pec s tím, že několik metrů pod lešením se pohybovali nejen historici umění, ale také novináři, kteří si nechtěli nechat ujít jedinečnou příležitost. „Vždycky je to zážitek. Pro mě jako pro sochaře to má ještě úplně jiný rozměr, než kdyby to asi dělal pouze technik. Mohl jsem si madonu prohlédnout ze všech stran.“

Ke skenování mu sloužila podesta čtyřmetrového lešení a ruční skener Artec Eva, který dokáže snímat i texturu. Preciznost velkých statických skenerů nahrazuje počtem snímků, což také výrazně zvyšuje objem dat a prodlužuje dobu jejich zpracování. „Pracovat se skenerem je něco mezi tancem a tai-či, protože se u toho musíte hodně nahýbat a kroutit. Já sloužím jako takový stativ pro skener a musím dávat pozor, abych neskenoval něco, co k tomu objektu nepatří. Musím udržet zorné pole na soše, v jedné ruce skener a v druhé notebook, do kterého v reálném čase proudí data. Ještě bych u toho měl hlídat, jestli to počítač zvládá, abych o data důsledkem nějakého přetížení nepřišel. Zároveň je taky nutné dodržovat pořád stejnou vzdálenost od sochy a hlídat si, co máte zrovna pod nohama, abyste do něčeho nekopl. Je to adrenalin.“

Už teď je jasné, že nejspíš nepůjde o poslední podobný projekt spolupráce historiků umění s umělci z FaVU. „Máme dlouhodobou spolupráci s Moravskou galerií a už někdy před deseti lety jsme skenovali předměty z jejich sbírky. Tehdy jsme zkoušeli, jaké jsou možnosti digitalizace vzácnějších objektů. Tím, že jsme se specializovali na skenování umění, tak se na nás postupně začalo obracet víc a víc subjektů,“ vzpomíná na začátky sochař Tomáš Medek, který na Fakultě výtvarných umění vede 3D studio. To funguje od roku 2007 a dnes je vybavené přístroji, které dokážou tisknout z nejrůznějších materiálů. „Na začátku nás měli skoro za šarlatány a bylo až překvapující, jak to lidé nechtěli přijmout. Dnes už to berou jako normální věc a vidí skvělé práce, které s pomocí 3D tisku vznikly,“ popisuje Tomáš Medek počáteční nedůvěřivost k nové technologii. V současnosti už má ale 3D skenování a tisk v oblasti umění své stálé místo. „Nedávno jsme skenovali další madonu. Ta nemá hlavu a je dost poničená. V plánu je, že by se pomocí digitalizace uchovala data a virtuálně by se domodelovala hlava tak, jak asi vypadala původně. Byla by to taková sochařská rekonstrukce.“

(tk)