Příběh o čtyřech ženách ve vězeňské cele se zrodil v hlavě neslyšícího umělce Marcela Krištofoviče, kterého zaujala kniha Luboše Xavera Veselého s názvem Doživotí. „Chtěli jsme, aby originální text vznikl ve znakovém jazyce a pak byl překládán do českého jazyka. Což je opačný postup, než je běžné. Marcel tedy přišel s návrhy ve znakovém jazyce. My jsme je zaznamenali na video, přeložili do češtiny a zpracovali s dramaturgyní a opět převedli do znakového jazyka. Celý proces jsme několikrát opakovali,“ přiblížila netradiční vznik inscenace tlumočnice do znakového jazyka Radka Kulichová z Poradenského centra Alfons VUT. Divadelní spolek OUKEJ, který inscenaci zastřešuje, založila před dvěma lety s tlumočnicí Veronikou Slámovou a profesorkou Veronikou Broulíkovou z JAMU.

Hra Doživotí je sice primárně určena neslyšícím, každá ze čtyř hlavních postav však používá jiný komunikační kód. Autoři inscenace se inspirovali jazykovou problematikou osob se sluchovým postižením – někteří odezírají a mluví, další komunikují jen ve znakovém jazyce a jiní používají jazyk, kterému se říká znakovaná čeština. „To je umělý systém, který ctí gramatiku češtiny, ale člověk musí dobře znát český jazyk, aby mu porozuměl. Pro lidi, kteří neslyší od narození, je čeština prakticky cizí jazyk, a proto mají problém ji pochopit. Zní jim jako věty z internetového překladače,“ popsala tlumočnice.

Divadelní projekt Doživotí vznikl jako součást dizertační práce, kterou chce Radka Kulichová završit doktorské studium oboru Dramatická umění na JAMU. Ve svém studijním zaměření se specializuje na umělecké tlumočení do znakového jazyka. „Znakový jazyk je plnohodnotný jazyk s vlastní gramatikou. Je velmi konkrétní a názorný. Pokud chceme přeložit například českou abstraktní báseň do českého znakového jazyka, narazíme na problémy, které musíme řešit. Například sloveso pít se v češtině může vztahovat k různým nápojům, ale ve znakovém jazyce jsou samostatné znaky pro pití kávy, piva nebo vína. Je náročné přeložit to tak, aby se umělecká hodnota překladu zcela neredukovala a zůstal nějaký prostor pro interpretaci neslyšícími,“ vysvětlila Kulichová.

Představení pro osoby se sluchovým postižením se od běžného divadelního představení liší především v tom, že veškerý obsah musí být podán pouze vizuální formou. „Na znakujícího herce musí být stále dobře vidět. I v případě že chceme vytvořit třeba ponurou noční atmosféru, musí být neustále přisvícen. Další specifikum se týká hereckých dialogů ‒ zatímco slyšící člověk vnímá všechno, neslyšící se dívá pouze na jednoho znakujícího herce, a pokud začne znakovat další z herců, neslyšící to sice periferně zaznamená, ale začátek sdělení mu může uniknout. Proto se snažíme o řízené přenášení pozornosti. Například nasvítíme herce, který má začít mluvit, aby se na něj divák začal dívat,“ popsala specifika jevištního znakového herectví Kulichová. Videoprojekce pro představení navrhl student Tomáš Zbavitel z FSI VUT.

Podle zkušeností Kulichové navštěvují neslyšící divadlo mnohem méně, než je běžné u slyšících. Nabídka kulturních akcí, která by neslyšícím vycházela vstříc, je podle ní velmi omezená. „Kulturní vzdělávání neslyšících je nedostatečné. Lidé se diví, že neslyšící neznají známé divadelní hry. Ale pokud chce jít neslyšící do divadla, může pouze na taneční vystoupení nebo pantomimu, případně na operu, pokud je u jeviště čtecí zařízení s titulky. A tím to končí, proto neslyšící častěji sledují filmy, kde mají k dispozici titulky,“ doplnila Kulichová. „Proto jsem ráda, že můžeme spolu s dalšími kolegy z JAMU nabídnout divadelní představení, které mohou současně vnímat slyšící i neslyšící diváci,“ uzavřela.

(mar)