Mohl za to velký technologický rozvoj na počátku 20. století. Stavěly se nové továrny a s nimi se objevila spousta pracovních míst, za nimiž se do měst stěhovali lidé z venkova. A tak vznikaly dělnické kolonie. Kamenná kolonie tady vyrostla díky nedalekým Kohnovým cihelnám, kde většina zdejších pracovala. Výstavba kolonie začala v roce 1925 a skončila na konci 30. let, lidé získávali jen provizorní stavební povolení.

Jde o domky stavěné tzv. na kostru, kdy se do dřevěného rámu vyzdily zdi. Přicházeli sem lidé z vesnic, a tak je budovali svépomocí. Používali materiál, který se dal sehnat zdarma či levně. Třeba zmetkové cihly z nedaleké cihelny Kohn a Jílek. Při rekonstrukcích zde ale nachází hlavně cihly pocházející ze zbouraných domů po celém Brně. VUT vydalo sborník starých cihel, tak to jde krásně vysledovat. Postupně se obydlí rozšiřovala o různé přístavby, ale všechno se dělalo na koleni. Proto sem dnes nechtějí jezdit řemeslníci.

Mají pocit, že do něčeho trochu zašťourají a celé jim to spadne na hlavu. Celá čtvrť vznikala poměrně chaoticky, což tomu sice dodává genius loci, ale má to i nevýhody. Podél hlavní páteřní ulice vedou k domkům úzké uličky, dostat se k nim dá jedině pěšky. Tehdy nikdo nepřemýšlel nad tím, že bude potřeba dojet sem s povozem či autem. Je tu velmi starý vodovod, který byl v 50. letech vybudovaný jako provizorium, ale fungujeme s ním dodnes. A v horní části Kamenky chybí kanalizace, což je v centru Brna opravdu unikát. Některé z domů mají vlastní jímky, ale pár jich musí vypouštět kanalizaci ze svahu. Je to komplikované – dostat povolení na stavbu jímky je skoro nemožné, protože svah pomalu ujíždí a statici jej nedoporučí zatěžovat.

Ještě tu pár starousedlíků je, ale spočítala bych to na prstech jedné ruky. Většina původních obyvatel odešla v 80. letech, když dostala možnost přestěhovat se na nově vybudovaná sídliště. Bydlet na Kamence totiž bylo společensky stigmatizující – na místní se přes prsty dívali na úřadech i ve školách, kde byly prohřešky připisovány právě tomu, že jsou odsud. Nemovitosti od původních obyvatel za nízké ceny tehdy odkoupili průkopníci, což byli první odvážlivci stěhující se do deprivované lokality. Šlo většinou o řemeslníky, umělce a učitele, kteří Kamence vtiskli nový charakter.

Celkem dobře, protože zůstali jen ti, kteří opravdu chtěli. A nově příchozí začali čtvrť posouvat k lepšímu. Nejdřív začali renovovat své domy, ale časem i přístupové cesty. Založili hospodu, školku, obchod, veterinární ordinaci. Šlo většinou o lidi umělecko-řemeslného zaměření, a tak se začaly ve stavbách objevovat umělecké prvky. V interiérech či exteriérech domů zde jsou zabudované třeba sochy. Rozšířené jsou tu i vitráže v oknech vedoucích do ulice, které slouží k zachování soukromí. Několik vitrážistů tady i žije. V 90. letech se pak začalo s přístavbami a nástavbami, protože lidé chtěli lepší úroveň bydlení včetně koupelen a dalších ložnic. Na přelomu tisíciletí se sem začali stěhovat vysokoškolsky vzdělaní lidé.

Můj výzkum k diplomové práci ukázal, že zde aktuálně žije 64 % vysokoškolsky vzdělaných lidí, to je na Českou republiku abnormálně vysoké číslo. Převažují architekti, grafici a další umělecké profese. Z původně chudinské dělnické kolonie se stala čtvrť plná vysokoškoláků. A změnilo se i vnímání celé oblasti. Je dnes chráněnou kulturní památkou a návštěvníci obdivují místní genius loci i komunitní život.

Naplno se zde projevil fenomén gentrifikace, kdy se z deprivovaných míst stávají renovované lokality s novou sociologicko-ekonomicko-kulturní strukturou. Což s sebou nese i zvyšování cen nemovitostí – Kamenka je aktuálně jednou z nejdražších čtvrtí v Brně. Je to trochu paradoxní vzhledem k faktu, že většina domů je ve špatném stavu, a navíc stojí na městských pozemcích, které Brno prodat nechce. To je oproti jiným dělnickým koloniím dost specifické.

V tuto chvíli ještě nemám data, budu to zkoumat v rámci své dizertační práce. Zaměřuji se na vývoj cen nemovitostí v Kamenné čtvrti, Divišově čtvrti a Písečníku. Z vlastní zkušenosti ale vím, že když jsem se sem stěhovala v roce 2006, nájmy byly vyšší už tehdy. Proměnil se totiž úhel pohledu – z dělnické čtvrti na uměleckou – a to sem přitáhlo spoustu dalších gentrifikantů, kteří chtěli žít v zajímavé lokalitě. Zájem pak způsobil zdražování nemovitostí. Gentrifikace neskončila, probíhá neustále.

Komunikace s úřady je těžká. Pro město jsou to velké investice, které přinesou málo politických hlasů. Je tady 140 domků, takže to vychází okolo 360 obyvatel. V tom to má Kamenka těžší a musí si některé věci vybojovat pomocí občanského sdružení. Pořád se snažíme posunout kupředu rekonstrukci historického vodovodu, kterou se už město zabývá, či odkup městských pozemků, na kterých mají lidé domy.

Zdejší komunitní život mi vyhovuje. Nejsem typ člověka, který by mohl fungovat v odosobněném prostředí. Když tu člověku dojdou vajíčka, tak zaťuká u sousedů. Auta tady kvůli úzkému prostoru jezdí pomalu, takže se tu dobře vychovávají děti, které mohou běhat po venku. Skvělá je i místní hospoda, která organizuje koncerty, výstavy a přednášky. Funguje jako obývák, člověk se tu sejde s lidmi a probere, co je důležité. Před covidem byla návštěvnost místních kulturních akcí tak extrémní, že už jsme to museli regulovat. Vytrácel se z toho důvod, proč ty akce děláme – aby se potkali místní.

Je to tu jako na vesnici, ale přitom tady žije spousta vzdělaných lidí z různých oborů, což je obohacující.

(mar)