Naše historie sahá až do roku 1847 a jsme nejmenší sklárnou tohoto typu na světě. Máme dvě stovky zaměstnanců a dvě pece o objemu 40 a 20 tun. Pro srovnání – asi nejpodobnější nám je sklárna na Slovinsku, která je trojnásobně velká. Zabýváme se výrobou obalového skla. Primárně jsou to strojově foukané lahve pro prémiový alkohol, které z 90 % vyvážíme do zahraničí.

Většinu lahví přizpůsobujeme zákazníkovi na míru. Nedokážeme konkurovat masové výrobě a nejsme schopni dělat levné lahve. Ale dokážeme udělat krásné a komplikované lahve. Proto k našim zákazníkům patří hlavně výrobci dražšího alkoholu či lokální značky produkující limitované edice.

Už jste někdy vezla kastl prázdných piv? (směje se) Chceme tím říct, že naše lahve jsou krásné i samy o sobě. Mimochodem, řadu z nich lidé upcyklují a používají je v interiérech jako vázy či originální osvětlení. Spolupracujeme s designéry i se zákazníky, abychom do lahví vepsali příběh jejich značky. Ale teprve v okamžiku, kdy je lahev naplněna, opatřena etiketou a zašpuntována, dosahuje svého estetického potenciálu.

Podíleli jsme se na výrobě lahve pro řemeslný gin Toison, který destiluje malá likérka poblíž Trenčianských Teplic na Slovensku. Zdejší termální prameny objevil podle legendy pastýř hledající ovečku. Název ginu ve francouzštině znamená ovčí rouno a symboliku jsme překlenuli i do lahve, která má tvar zvonu. Její design z pera trnavského studia Pergamen získal bronz ve světové soutěži obaloveho designu Pentawards 2020.

Na kontě máme víc cen, ale o medaile nejde. Baví nás, když je produkt krásný a daří se mu. A když se k nám zákazník hlásí.

Je rozdíl mezi západem a východem, který pořád inklinuje ke konzervativnějšímu designu. Mnohem více určující je produkt. Výrobci vína a whiskey jen málokdy chtějí měnit tradiční vzhled lahví. Otevřenější jsou výrobci rumu a nejodvážnější jsou producenti ginu. Gin je o marketingu – na výrobu je to velmi jednoduchý alkohol, o to pestřejší je ale škála možností, jak ho prezentovat.

Teď je trend ztenčovat obalové lahve, aby byly co nejlehčí i kvůli dopravě. V našem prémiovém segmentu to ale nejde – když kupujete drahou whiskey za 100 eur, potřebujete tu hodnotu cítit i v ruce.

Z obchodního a marketingového manažera jsem se stal krizovým. Když jsem nastoupil, viděl jsem velký potenciál pro růst a realizaci. Ale přišel covid a situace na trhu se změnila, protože 90 % našeho zboží exportujeme do zahraničí. Začaly problémy s dopravou včetně té transatlantické. Už v listopadu 2021 začaly prudce zdražovat energie. Pak přišla válka na Ukrajině a energetická krize, která nás hodně zasáhla. Je to pro nás mnohem větší průšvih než během covidu. Od státu jsme ale doposud nedostali žádnou finanční podporu.

Koncem loňského roku jsem četla, že plánujete jednu z pecí kvůli zdražování energií vypnout. Říkala jsem si – to bude smutný rozhovor. Nakonec k tomu nedošlo. Jak to?

Jeden velký zákazník se s námi rozloučil a zůstala velká mezera ve výrobním programu, kterou nebylo snadné zaplnit. Výrobní cena lahví se totiž v důsledku zdražení elektřiny a plynu zvýšila až o 100 %. Tehdy to vypadalo, že vypneme nejen jednu pec, ale i tu druhou. Podařilo se nám ale zákazníkům vše dobře vysvětlit. Oni potřebovali lahve a my potřebovali přežít. Pokud bychom pece vypnuli, pravděpodobně bychom už je nezapnuli.

Vyložili jsme karty na stůl. Ukázali jsme, jakou férovou cenu můžeme nabídnout, a poprosili je – pokud můžete, zaplaťte nám třeba o 2 Kč za lahev navíc. A našlo se pár takových, kteří nás crowdfundingově podpořili. Krize umí ukázat, kdo opouští loď rychle a kdo s vámi zůstane na palubě i v bouři.

Jsou zde experimenty s vodíkovými pecemi, ale praktické využití není jisté. Některé sklárny přecházejí na elektřinu. Ve všech hutích a jiných tavicích agregátech podle mě plyn ještě budoucnost má. A to i proto, že jeho spotřeba zřejmě ustoupí v oblastech, pro které je technologicky snazší se přizpůsobit.

My nyní používáme mix zemního plynu a elektro příhřevu v poměru 70 ku 30. Pokud bychom chtěli přejít na elektřinu, museli bychom vybudovat nové pece, což je investice ve výši cca miliardy korun. Navíc bychom potřebovali jinou infrastrukturu elektrického napětí, než je ta stávající. I plynovod se do Úsobrna kdysi přivedl kvůli sklárnám.

Ano, jsme carbon friendly a redukujeme emise. Investovali jsme do filtrační jednotky oxidů síry a dusíku za 60 milionů korun. Snižujeme hlučnost a prašnost našeho provozu. A vyrábíme i lahve ze 100 % recyklovaného skla. Ale je potřeba vnímat to v kontextu. Pokud vyrobíme takovou lahev, která pak putuje k zákazníkovi a ten ji naplní minerální vodou a posílá přes půl planety dál, tak ve výsledku o ekologický produkt nejde. Pak je to jen marketing.

Třeba u pivních lahví je velká škoda, že nezůstaly standardizované, aby je braly všechny pivovary. Tak je to dnes třeba v Německu. Každý pivovar teď vyrábí vlastní lahve a jejich doprava je tak mnohem komplikovanější a neekologičtější.

Za 4 roky bychom měli oslavit 200 let existence, což je unikátní výročí. Doufám, že se toho dožijeme i navzdory krizím, které nás ještě mohou potkat. Uvidíme, jak se bude vyvíjet světová ekonomika a zda nás podpoří i stát.

Naše produkce je ale unikátní, a tak si umí najít na trhu místo. Pořád proto hledáme nové kolegy – IT architekty, strojaře, technology, chemiky. Víme, že jde o specifický obor, takže na trhu příliš hotových lidí není. To ale nevadí, my se o své know-how rádi podělíme, stačí chuť se učit nové věci.


(mar)