Tam, kde se dnes rozkládá areál brněnského výstaviště, byla kdysi zemědělská půda ve vlastnictví Viktora Bauera mladšího. Takzvanou Bauerovu rampu, která se rozkládala mezi Pisárkami, korytem řeky Svratky a ulicí Hlinky, si vyhlédl nedlouho po vzniku Československa sám Tomáš Garrigue Masaryk. „Už tři roky po vzniku Československa Masaryk plánoval desetileté oslavy výročí vzniku. To je z dnešního hlediska, kdy vláda často nevydrží ani čtyři roky, poměrně troufalé. Jako sociolog ale asi chápal, jak důležitý je pro společnost rituál oslav,“ uvedla historička umění Jana Kořínková.

Na části pozemků stál kromě cukrovaru, který vybudoval Bauerův dědeček, i zámeček, ve kterém rodina Bauerů bydlela. „Původně to byl barokní objekt, který Viktor Bauer starší koncem 19. století přebudoval na klasicistní zámeček. Jednoduchá budova měla jedno nadzemní patro a vědělo se, že další adaptaci ve dvacátých letech navrhoval asi nejvýznamnější brněnský rodák v oblasti architektury a kultury Adolf Loos,“ popsala Kořínková s tím, že Bauer pozemky prodat nechtěl a skutečnost, že o ně nakonec z velké části přišel, ho zasáhla velmi silně.

Právě u zámečku končily obvykle komentované prohlídky, které Jana Kořínková pořádala pro studenty FAVU VUT. Před rokem a půl se pak s kolegyněmi z výstaviště, Lenkou Štěpánkovou a Šárkou Chovančíkovou, domluvila, že připraví speciální architektonickou stezku. „Mapovala jsem výstaviště z hlediska výtvarného umění a prošla všechny objekty, které se tam nachází. Díky své dizertační práci jsem měla soupisy prací a věděla, co zhruba hledám. Nevyhnutelně jsem se pak musela dostat i k Bauerově zámečku, který se dlouhou dobu zdál naprosto nedobytný,“ uvedla Kořínková. Torza interiérů, které navrhoval slavný architekt a brněnský rodák Adolf Loos, se totiž stala prostorami soukromých firem. Až nyní, kdy vlastní výstaviště město Brno, se opět rozběhla diskuze o možnostech propagace tohoto slavného rodáka a jeho práce.

„Ze začátku se zdálo, že je všechno probádáno, protože v roce 2010 vyšla kniha Brněnské stopy Adolfa Loose. Autoři v ní mapují zakázky pro brněnské zákazníky a rodinu a provedli dokonalý archivní výzkum. Při svém zkoumání jsem došla k tomu, že vše, co uvádí, je naprosto přesné. Byla to poctivá kunsthistorická práce, na které jsem mohla stavět,“ podotkla Kořínková. Zcela nový rozměr života Bauerů i Loose tak historička umění odhalila spíše šťastnou náhodou. „Z nějaké fotky jsem zjistila, že u zámečku stávala kašna. Zašla jsem na památkový ústav a zjistila, že je stále vedena jako památka, i když tu už desítky let není. Začala jsem se ptát, dívat do archivu a nacházet chyby v systému. Tím se pomalu začal rozplétat dosud neznámý příběh,“ objasnila Kořínková.

Po roce 1945 přišla rodina Bauerů o většinu majetku. Vybavení vily se tak postupně dostalo do různých státních sbírek. Například i tisíce snímků, které Viktor Bauer mladší jako vášnivý fotograf nafotil. Postupně doputovaly až na zámek v Lysicích, kde je v rámci digitalizace převedli do online archivu a Jana Kořínková je objevila. „Musela jsem vytřídit asi tři a půl tisíce fotek. Procházela jsem je a čekala, jestli tam něco neuvidím. Fotky nakonec vypověděly řadu nových a nečekaných věcí,“ upozornila Kořínková.

Z fotografií se Jana Kořínková dozvěděla nejen o interiérech a práci Loose, ale také o rodině Bauerů. „Viktor Bauer byl velmi renesanční člověk. Byl velmi zcestovalý. Po světě se pohyboval jako ryba ve vodě. Pobýval v Číně, dělal honorárního konzula na Kubě, byl horolezec, fotograf, byl na olympiádě, španělské koridě, měl jedno z prvních leteckých osvědčení v Rakousku-Uhersku a založil vlastní zednářskou lóži,“ vylíčila Kořínková fascinující postavu Viktora Bauera.

To, jak se seznámil s architektem Adolfem Loosem, není jasné, ale opakovaně si ho najímal na návrhy interiérů i úpravy domů. Fotografie nicméně potvrdily řadu společných známých, mezi které patřil dnes už světově proslulý Oskar Kokoschka. Ten se přátelil s Loosem, jenž mu zpočátku pomáhal získávat zakázky. „Součástí interiérů, které Loos navrhoval, tak byl vždy i portrét majitelů právě od Kokoschky,“ dodala Kořínková s tím, že právě pod tímto portrétem je manželka Viktora Bauera zvěčněna na jedné z mnoha fotografií.

Jak je možné, že se na osud rodiny Bauerů i Adolfa Loose v rodném Brně téměř zapomnělo, si Jana Kořínková vysvětluje hned několika faktory. „Historii Bauerovy rodiny překryla jakási úroveň národní identity, kterou ztělesňovalo právě výstaviště. Byl to vrchol prezentace kulturních a průmyslových výdobytků své doby a ani zámeček, ani osud rodiny Bauerů se tam nehodily. Následně samotný dům pohltil provoz výstaviště. Ze zámečku se stala restaurace, kancelářský prostor. Bauer měl navíc smůlu jako německy mluvící Moravan. V novém státě, který se vymezoval proti všemu starému a proti Rakousku-Uhersku, byl nežádoucí. I o Loosovi vyšly různé kritické texty,“ vyjmenovala některé z důvodů Kořínková.

Ta spolu s kolegyní Markétou Žáčkovou znovu připomněla osudy a spolupráci obou mužů v rámci výstavy Adolf Loos – Viktor Bauer. Konfiskované vzpomínky, která byla k vidění v Praze. Dále také výstavou Adolf Loos – Viktor Bauer. Sousedství, která byla do konce června součástí projektu Re:publika na brněnském výstavišti. „Snažili jsme se rodinu Bauerů vrátit domů,“ uzavřela historička umění Jana Kořínková.

(zep)