Stojíme u zrodu stejně revoluční novinky, jako byl objev fotografie, říká Michal Gabriel o digitálním sochařství

Vytvořil Pomník tří odbojů před soudem v Rooseveltově ulici. Kampus Masarykovy univerzity zdobí jeho tři hadicové postavy. Jeho Hráče zvolili Brňané před šesti lety jako nejlepší exponát akce Sochy v ulicích. Michal Gabriel je jedním z nejuznávanějších současných sochařů u nás. Na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně vede Ateliér sochařství 1, kde před osmi lety spoluzakládal obor digitálního sochařství.

S digitálním sochařstvím jste na FaVU začali jako první v Evropě. Můžete ho stručně charakterizovat?
Zjednodušeně řečeno jsou to tři způsoby tvorby. První je, že do počítače naskenujete vymodelovanou věc a dál pracujete třeba jen s měřítkem. Druhý, že vůbec nemodelujete a dílo tvoříte rovnou v počítači, a třetí je kombinace těchto dvou možností. Tedy že naskenujete dílo nebo jeho část a začnete ji dál zpracovávat, různě otáčet, zrcadlit a podobně. Můžete dělat věci, které jsou v reálu nemožné, například přesné geometrické řezy do nepravidelného objektu. Naopak počítač neumí věci, které běžně zvládnete rukama, třeba precizně vymodelovat obličej se všemi nuancemi a detaily. Nejdůležitější ale je to, že vše dokážete pomocí 3D tisku nebo robotického obrábění dostat z virtuálního počítačového prostoru zpět do reality.

Je to ve výtvarném světě převratná novinka?
Je to podobný zlom, jako když se objevila fotografie, tedy technické zachycení přesného obrazu světa. Fotka se dotkla malířství, vzala mu prostor realistického zobrazování. Pak se osamostatnila a šla vlastní cestou, čímž vznikl nový umělecký obor. Něco podobného čekáme u digitálního sochařství, ale jsme na úplném začátku, což je velmi vzrušující a zajímavé. Vznikla už dokonce taková subkultura zaměřená na tuto oblast. Nejen, že pomocí digitálních technologií tvoří sochy, ale také navrhuje 3D tiskárny pro jejich realizaci. Tyto technologie jsou o penězích a drží je v rukou velké firmy, které mají patenty. Ale před několika lety patenty v jedné oblasti vypršely a najednou se objevila spousta menších firem, která začala vytvářet mnohem levnější stroje, než bylo do té doby myslitelné. To, co stálo milion, najednou šlo za sto tisíc. A ceny klesají i u materiálu. Kromě malých firem si ty stroje teď vytváří i tato subkultura, což je podle mě hodně zvláštní spojení.

Je obtížné studenty učit takto mladý obor?
Neuvěřitelně, pořád se to vlastně ještě učíme. Digitální sochařství je nový svět, u kterého nevíme, co všechno nám nabídne. Musíme proto studentům vytvořit prostředí, ve kterém mohou změnit svoje tvůrčí a výtvarné přemýšlení, prostředí, kde začnou budovat nebo bourat tvary kódem. Nicméně pořád zdůrazňuji, že je základ, aby ovládali klasickou sochařinu. Díky tomu porozumí tvaru a mohou s ním pracovat v digitálním prostředí. Snáz pochopí, co za objekt se jim prostřednictvím digitálního modelování objeví, a rozhodnou, co s ním dál. V tomto je cesta umělce, v tom rozhodnutí, jaký výsledek vybere z ohromného množství možností.

Jak na to studenti reagují?
Někteří se zaleknou, protože technologie je trošku náročnější na učení a musí se seznámit se spoustou věcí. Ale jak se do toho dostanou, tak je to většinou pohltí. Je důležité vyčíhnout okamžik, kdy student najde to, co hledá, kdy se pro něj objeví cesta, jak pokračovat, rozvinout ideu. Je to hodně na nás, abychom jim dokázali naznačit, jak vyřešit situaci, která by klasickou cestou nešla. Většinu studentů to pohltí, ale ne všechny. Jsou i tací, kteří to odmítají.

V budoucnu ale této technologii nejspíš neuniknou, že?
Myslím, že ne. Jeden náš absolvent začal rekonstruovat různé fosílie a obličeje. Tvrdě hájil klasické sochařství a odmítal použít moderní technologie. Nicméně když si v Anthroposu půjčil lebku nějaké egyptské princezny, stejně si ji musel naskenovat, aby s ní mohl dál pracovat. K ostatním studentům ta technologie myslím pronikne minimálně jako způsob dokonalé archivace. Je náročné někde skladovat sádry, takto máte celé své dílo v precizním nascanování na flash disku.

Používáte vy při své tvorbě 3D technologie?
Ano, pár věcí takto vzniklo. Nicméně už to nedeklaruji jako dříve, na výsledku to vůbec nemusí být vidět. Čím dál tím víc se dostáváme k tomu, že takhle prvoplánově by se ta technologie neměla do díla promítnout, že by měla být pomocníkem pro realizaci náročných věcí. Měla by otevírat umělcům prostory, které pro ně byly z pozice tradičního myšlení, řemesla a technologie uzavřené.

Kateřina Konečná

Vstoupit do fotogalerie

Témata