Digitální sochařství: FaVU byla první v Evropě

Uspořádat sochařskou výstavu, aniž by exponáty ze zámoří přepravila do Brna loď nebo letadlo? Že to prostě není možné? Je. Na Fakultu výtvarných umění VUT přicestují jako datový soubor e-mailem a zhmotní se pomocí 3D tiskárny. Lidé v Brně si tak mohou prohlédnout díla, jejichž finální podobu autoři ani neviděli. Takový je princip unikátního projektu Digital Exchange, jehož druhý ročník se právě chystá. Spolupracují na něm Ateliér sochařství 1 brněnské FAVU a newyorská School of Visual Arts. „Kolegy v New Yorku fascinovalo, jaký výraz naši studenti dokázali dát některým plastikám, a pořád řešili, jak jsme dokázali 3D scan takto zpřesnit v detailech. Moc jsme nechápali, na co se ptají, až po chvíli nám došlo, že oni vůbec netuší, že naše díla vznikají klasicky, tedy ručně, a teprve potom byla digitalizována. Je to opačný postup práce, než na jaký jsou zvyklí. Byli z toho unešení, protože jejich studenti už dělají sochy jen v počítači. Neumějí klasickou sochařinu, práci s figurou, dlátem, hlínou,“ řekl vedoucí ateliéru Michal Gabriel.

Zdůraznil, že právě na tomto si jeho ateliér zakládá. „Je to s podivem a velmi smutné, že jsme jedni z posledních. Ateliéry, kde se učí klasická sochařina, která pracuje s figurou, už mizí. Třeba na UMPRUM už není žádný. Všude učí jen konceptuální umění, které pracuje s myšlenkou, a její naplnění už je jen řemeslná věc. Nechceme ztratit klasickou cestu, protože práce s hlínou nebo dlátem je základ, který musí ovládat každý sochař,“ dodal Gabriel. Spojení klasického a digitálního sochařství podle něj zaujalo i Američany, kteří do Brna chtějí posílat své studenty, aby se naučili klasické sochařině ve vazbě na to, co sami používají.

Podobná výstava, kde si obě strany předem přesně stanovily podmínky 3D tisku, se konala v České republice poprvé. „Hlavním omezením byla velikost tiskové komory dvacet krát dvacet centimetrů. Používali jsme tiskárny na ABS plast nebo prachové, které tisknou díla ze sádrového kompozitu. A díla jen očistili a vystavili. Takto jsme se omezili hlavně proto, aby autoři plus minus věděli, co na druhé straně vyleze z tiskárny. Samozřejmě by se daly sochy vytisknout mnohem větší, ale to už je právě problém, protože by se musely tisknout po kusech a u jejich sestavení nemohl být autor,“ popsal podmínky akce asistent ateliéru a vedoucí 3D studia Tomáš Medek.

Omezení se podle obou umělců promítlo do výsledného obrazu soch. „Ta technologie je tak silná, že se protlačila do výsledku a trochu setřela autorské rozdíly. Nutila studenty do podobných forem, nápadů, takže jsme si uvědomili, že se tady musí individualizace hledat jinak než v klasické sochařině. Zjednodušeně řečeno, díla, která jsme vytiskli, vypadala, jako by byla třeba jen od dvou autorů, ne od devíti,“ podotkl Gabriel.

Na fakultě vzniklo samostatné 3D studio v roce 2007. „Byli jsme první v republice a dokonce i v Evropě, kdo začal tyto technologie používat pro sochařství. A doteď jsme u nás jediné větší pracoviště svého druhu. Tyto technologie jsou ale z větší části o penězích, které my bohužel nemáme, a tak se bojím, že začneme ztrácet náskok. Přitom částky, které by nám pomohly primát udržet, jsou pro univerzitu v jistém ohledu opravdu nízké,“ upozornil Medek.

Většinu velkých soch mohou studenti realizovat jen díky sponzorům. „Jedna firma nám například zadala téma a společně jsme pak vybrali deset projektů, které se vytiskly a vystavily v sídle té společnosti. Teď pracujeme na dalším velkém projetu, který má vyústit ve výstavu v pražském Topičově salónu. Sponzor nám slíbil, že na ni zrealizuje jednu velkou sochu. Jsme ve druhém kole výběru, kam se dostalo šest studentů. Zpracovávají návrh, aby přesvědčili nás, firmu i kurátory z Karlovy univerzity,“ uvedl Medek s tím, že cena sochy v životní velikosti se pohybuje kolem dvou set tisíc korun.

Přestože má ateliér za sebou už několik úspěšných projektů, stále se jeho představitelé zdokonalují v tom, jak digitální sochařství podat studentům. „To, že technologie pomůže s výsledkem, je jen jedna z možností, jak ji vnímat. Jako chytré a hrozně drahé dláto, které umožňuje dělat nemožné věci. Ale chceme, aby studenti toto dláto uměli vnímat i z jiných úhlů, a to nikde nikdo ještě neučil. Chceme je naučit, jak modelovat tvar kódem, jak pracovat s čistým tvarem nezatíženým materiálem,“ doplnil Gabriel.

Kateřina Konečná

Přečtěte si také rozhovor s Michalem Gabrielem.

Vstoupit do fotogalerie

Témata