Od ragby k bobům. Tak by se ve zkratce dala popsat poměrně netradiční sportovní dráha Davida Bureše, která zahrnovala třeba i plavání, takewon-do nebo badminton. Ragby hrál dokonce šest let i ve Francii, a když mu vypršela smlouva, na popud svého kondičního trenéra se přihlásil do náboru nových bobistů. Zvládl odjet celou loňskou zimní sezónu a s týmem prvního pilota Dominika Dvořáka se připravuje na zimní olympiádu v roce 2026. Při tom všem zvládá studium Strategického rozvoje podniku na Fakultě podnikatelské VUT a plánuje, že až jednou pověsí sportovní kariéru na hřebík, bude se věnovat managementu.

V rodině Davida Bureše vždy vládlo jedno základní pravidlo: „Podpoříme tě ve všem s čím přijdeš, ale musíš vystudovat.”  A on se tím řídil. I proto kombinuje náročnou sportovní kariéru se studiem už od šestnácti let. Když před sedmi lety odjel hrát ragby do Francie, dálkově stále studoval na gymnáziu v Česku. Po maturitě pak automaticky zamířil na vysokou školu.

Možná překvapivě ale nevolil například trenérství, jak bývá u aktivních sportovců časté. Zvolil si podnikatelskou fakultu. „Role trenéra mě vůbec neláká. Párkrát jsem si to zkusil v ragby a věděl jsem, že to není pro mě. I když jsem chvíli zvažoval sportovní školu, jsem rád, že jsem si nakonec zvolil VUT,” říká David Bureš, který už má bakalářský titul z Ekonomiky podniku na FP VUT. „Vždycky mi šla matematika. Mám navíc velké ambice nejen ve sportu, ale i v kariéře,” dodává s tím, že tlak vyvíjený například na manažery by mu vyhovoval. „Já prostě potřebuju mít nějaký cíl, nějaký hnací motor. Něco, co mě pořád žene dopředu a vytáhne ráno z postele. Doufám, že jednou najdu takovou práci, která tohle bude splňovat. Jsem vděčný vedení fakulty, že mi umožňuje spojit vrcholový sport se studiem,” podotýká teď už inženýrský student, který má individuální studijní plán. 

David Bureš má i další schopnosti, které se mu jednou budou v práci beze sporu hodit. Samostatnost a flexibilitu. Samostatnosti ho naučil život ve Francii, kam odjel nejen hrát ragby, ale i za studijními zkušenosti. „Od šestnácti let jsem žil bez rodiny, daleko od domova, od kamarádů,” říká. I proto, když končila další sezóna, zvažoval, co dál. A rozhodl se pro poměrně radikální změnu. „Kondiční trenér, který mě trénoval v české reprezentaci ragby, Jan Kobián, mi vždycky říkal, že až mě ragby přestane bavit, mám zkusit boby. On sám byl s bobem pětkrát na olympiádě,” popisuje David Bureš, který ho nakonec vzal za slovo. „Přemýšlel jsem nad tím. A náhodou to vyšlo tak, že našemu současnému pilotovi Dominiku Dvořákovi skončila po poslední olympiádě celá posádka. Hledal proto nové kluky a dělal nábor. Já jsem se přihlásil a rovnou odjezdil s jeho posádkou celou zimní sezónu,” přibližuje Bureš s tím, že k bobu má i dobré fyzické predispozice. „Mám okolo sto devadesáti centimetrů a přes sto kilogramů, takže se na tento sport hodím. Díky ragby mám rychlost, dynamiku i sílu. U bobů je potřeba, aby byl člověk velký a těžký, ale zároveň i rychlý,” vysvětluje.

Osmdesát minut versus pět sekund

Ačkoliv si tento poměrně netradiční sport zamiloval a bude se pokoušet kvalifikovat se se svým týmem na zimní olympiádu v roce 2026, přiznává, že na řadu věcí si stále zvyká. „Je to jiné. V tréninku se vůbec neklade důraz na celkovou kondici. Přece jen se ragby hraje osmdesát minut, takže člověk musí mít fyzičku, aby celý zápas vydržel. Tady jde v podstatě hlavně o prvních několik sekund,” popisuje. Právě schopnost vydat ze sebe všechno hned na začátku je něco, s čím se David Bureš nejvíc potýká. „Ještě jsem se nedokázal v hlavě úplně přepnout, abych byl nastartovaný na prvních pár sekund a do toho dal všechno,” potvrzuje a dodává: „Je to značný rozdíl oproti ragby, kde jsem se často mohl prvních deset patnáct minut rozehřívat, protože jsem měl ještě spoustu času na to něco předvést.”

Velkou výhodou bobů je naopak podle něj to, že je to sport, se kterým lze začít i v pozdějším věku. Většina bobistů obvykle přichází z jiného sportu. „Mně je teď třiadvacet. Boby nejsou sport, který by bylo potřeba dělat už od dětství,” říká. Pokud by tedy podle Bureše někoho tento netradiční sport lákal, má šanci se přidat do týmu. Na začátku dubna totiž budou opět dělat nábor.

On sám svého rozhodnutí nelituje a šel by do toho znovu. Přiznává ale, že byla přece jen jedna věc, která ho trochu zaskočila. „Byl jsem zvyklý, že když skončí trénink, tak můžu odpočívat. Nikdo mi neřekl, že tady jsem i mechanikem. Takže když skončí trénink, musíme bob připravit na další používání. Třeba naleštit kudly. A jen otáčet bob je velmi náročné, protože není vůbec lehký. Čtyřbob váží přes 200 kilogramů a dvojbob o pár desítek kilo míň. Sice bych rozhodnutí pustit se do tohoto sportu nezměnil, ale vědět, že nemáme žádné mechaniky a musíme se o údržbu postarat sami, tak mě to tolik nezaskočí,” dodává na závěr s úsměvem David Bureš.

(zeh)