Nejtěžší na dálkovém plavání je vydržet sám se sebou, říká Aneta Lokajová

Přeplavat sama kanál La Manche či ve štafetě Baltské moře z Polska do Švédska v pouhých třiadvaceti letech zvládla studentka Fakulty chemické VUT Aneta Lokajová. Dlouhodobě se věnuje dálkovému plavání. Před několika lety navíc přidala i zimní soutěže. Podle vlastních slov je přitom z rodiny nejvíc zimomřivá a otužování pod studenou sprchou příliš nedoporučuje.

Když v devatenácti letech přeplavala Aneta Lokajová kanál La Manche, stala se teprve šestou českou plavkyní, která kanál zdolala. S časem deset hodin a sedmadvacet minut byla navíc třetí nejrychlejší. Do Anglie před třemi lety přitom jela pouze s maminkou a plaveckým kolegou Davidem Čechem a na přípravu na místě neměla téměř žádný čas. „Jedná se o prestižní záležitost, takže jsou termíny zarezervované už tři roky dopředu. I kvůli financím jsme volili úplně nejzákladnější program, takže jsem přijela do tábora den před samotným výkonem a den po něm odjížděla. Někteří jsou přitom v táboře týdny dopředu, aby se připravili přímo v místním prostředí,“ popsala Lokajová.

Ona sama trénovala v České republice. Při přípravě se zaměřovala jak na zvyšování vzdáleností, tak i na výdrž ve vodě. „Kromě navyšování plaveckých dávek se člověk musí připravit i na to, aby ve vodě tak dlouhou dobu uměl vydržet. Je totiž rozdíl, když člověk plave sedm set metrů v desetistupňové vodě a když se máčí deset hodin v sedmnáctistupňové vodě. Nezní to jako tak nízká teplota, ale po několika hodinách člověk prochladne i v sedmnácti stupních,“ vysvětlila plavkyně.

Ona sama je ale na nízké teploty vody zvyklá. Plave totiž i zimní závody, kde se teplota pohybuje často jen pár stupňů nad nulou. Do vody navíc chodí v běžných plavkách a proti zimě ji chrání pouze plavecká čepice. „Ví se, že teplo uniká nejvíce přes hlavu. Pokud to pravidla nezakazují, dáváme si dvě čepice na sebe,“ dodala Lokajová. Při delších trasách se prý plavci navíc mažou vazelínou. Chrání se tak proti oděrům od plavek.

Podle ní je na dálkovém plavání nejtěžší vydržet sám se sebou. „Člověk je hodiny sám ve vodě, často před sebou vidí stále ten samý obzor a začnou mu přicházet na mysl různé myšlenky. Většinou se snažím soustředit na tempo a techniku. Po pár hodinách na kanále La Manch jsem si ale v duchu zpívala,“ přiznala Lokajová. Zároveň dodává, že aby závod vzdala, musely by jí doslova upadnout ruce. „Může se ale samozřejmě stát, že se otočí proudy, zhorší se počasí a člověku dojdou síly,“ uvedla Lokajová.

Při dálkovém plavání je podle ní důležité doplňovat energii. „Říká se, že hodina plavání je srovnatelná se třemi hodinami běhu. Byly jsme proto s mámou domluvené, v jakých intervalech mi bude podávat do vody jídlo a pití. Při závodech obvykle jím banány. Mám ale plaveckou kolegyni, která plave na rohlík se šunkou,“ dodala Lokajová.

Letos v létě pak Aneta Lokajová spolu s dalšími sedmi plavci přeplavala Baltské moře. „Nevím o tom, že by zatím někdo jiný na světě tuto trasu přeplaval,“ uvedla mladá plavkyně. S pěti Čechy a dvěma Poláky se střídali v plavání po hodině a doplavat z Polska do Švédska jim trvalo tři a půl dne.

(zep)

Témata