Ačkoliv venku už je téměř letní počasí, ještě před měsícem stál Petr Horvát na běžkách. Právě nevyzpytatelnost počasí závodníkům v lyžařském orientačním běhu ztěžuje život. Zatímco tratě v nejmodernějších běžkařských či biatlonových areálech lze zasněžit uměle, orientační běžci musí spoléhat pouze na sníh přírodní. „Když nenapadne sníh, musíme jezdit trénovat do zahraničí. Také se občas musí překládat závody nebo jezdíme po tratích, kde je místy místo sněhu tráva,“ potvrdil Petr Horvát s tím, že i v rámci tréninků musí za sněhem dojíždět desítky či stovky kilometrů.

Počasí není ale jediná věc, která dělá z lyžařského orientačního běhu nesnadnou disciplínu. Na rozdíl od skandinávských zemí totiž v Česku neexistuje mnoho klubů, které by se na tento sport soustředily. Závodníci tak musí obvykle trénovat jak s orientačními běžci, tak s lyžaři.

Díky úspěchům, kterých se Petrovi Horvátovi podařilo dosáhnout i bez speciálního tréninku, byl vybrán do české reprezentace a trénuje tak s dalšími elitními závodníky pod dozorem odborníků. „V roce 2008 jsem zjistil, že se nedaleko domova jedou dva závody, tak jsem se přihlásil a oba jsem vyhrál. Další sezónu jsem objížděl všechny dostupné závody. Nijak speciálně jsem netrénoval. Lyžovat jsem uměl a orientaci taky. Na základě výsledků mi ale následně nabídli místo v reprezentaci. Ačkoliv se přes rok připravuju hlavně sám, od trenérů získávám určité know-how a rady,“ popsal Horvát s tím, že když se venku oteplí, věnuje se především orientačnímu běhu, plavání a tréninku na kolečkových lyžích. „V létě míváme navíc s reprezentací jedno až dvě soustředění,“ dodal s tím, že momentálně čítá česká reprezentace dospělých šest závodníků a pět závodnic.

Oficiálně ale nejsou vnímáni jako profesionální sportovci s platem. Všichni tak kromě závodění ještě studují či pracují. „I přesto si stojíme ve světě poměrně dobře. Dlouhodobě jsou na špici čtyři země se silnými týmy. A to Norsko, Švédsko, Finsko a Rusko, kde je tento sport mnohem populárnější, má delší tradici a lepší zázemí. Hned za nimi ale býváme my. Ostatní země pak mívají silné spíše pouze jednotlivce,“ podotkl Petr Horvát.

Pod lyžařským orientačním během se skrývá hned několik disciplín. „Nejkratší je sprint. Ten je tak na patnáct minut. Pak se jezdí krátká trať, která je přibližně na čtyřicet minut. Na klasické trati mívá vítěz čas okolo devadesáti minut. Počítáme to na čas, nikoliv na kilometry, protože ne každý terén a sníh umožňuje stejnou rychlost. Proto je pro nás důležitý čas výkonu, ne vzdálenost,“ vysvětlil Horvát. Podle něj se ale lyžařský orientační běh v čase vyvíjí. „V posledních letech se jezdí spíše kratší závody. Také začíná být tento sport víc kontaktní. Míváme hromadné starty, stíhací závody a podobně,“ dodal.

Podle Petra Horváta člověk k lyžařskému orientačnímu běhu žádné speciální předpoklady nepotřebuje. Musí být ale všestranný. Je to totiž sport vyžadující kombinaci velkého množství znalostí a dovedností. „Člověk musí zvládnout všechno od lyžařské techniky přes mapové dovednosti po psychický nápor. Proto mi to sedí a baví mě to,“ uvedl mladý lyžař s tím, že na závodech bývá mezi našimi reprezentanty obvykle velká podpora a přátelská atmosféra. „Lidé si jdou takzvaně po krku, když jde o peníze. Tady moc o peníze nejde. Proto se všichni soustředí hlavně na to, aby porazili soupeře ze severu,“ dodal se smíchem Horvát.

V půlce března oficiálně skončila letošní závodní sezóna. Petr Horvát se tak naplno může opět věnovat studiu chemie, kterou by se chtěl živit i po dostudování. „Zatím se mi daří závodit i studovat. Konkrétně studuju chemii, technologii a vlastnosti materiálů a párkrát už se mi podařilo obě oblasti propojit tím, že jsem dělal projekty na lyžařské vybavení a používané materiály. Zároveň jsem ale rád, že mám obor, který se sportem vyloženě nesouvisí. Kdybych studoval sportovní školu, tak nemyslím na nic jiného. Takhle si můžu odpočinout a mám to trochu pestřejší,“ uzavřel Horvát.

(zep)