Ve svojí dizertaci se snažím přijít na to, jakým způsobem můžeme přimět sinice produkovat biopolymer tak, abychom snížili náklady výrobního procesu na úroveň klasických ropných plastů. Na rozdíl od nich je totiž biopolymer produkovaný sinicemi mnohem ekologičtější, protože je biodegradabilní, tedy jeho rozklad je podstatně kratší a to v řádu několika měsíců. Zkoumám, za jakých podmínek mohou sinice vyprodukovat biopolymeru co nejvíc. Odborná porota hodnotí kromě samotného projektu a jeho prezentace například i vedoucího práce nebo vybavení místa, kde bude práce na projektu probíhat. Do soutěže bylo přihlášeno celkem 114 projektů, z nich vybrali 50, které byly prezentovány před odbornou porotou. To bylo nejnáročnější, je třeba zpracovat prezentaci tak, aby porotu zaujala, představit výstižně všechny cíle a pozadí projektu. Abych upoutala pozornost, dala jsem do prezentace fotku zelené vody na Prýglu, což je přesně to, co si naprostá většina lidí představí, když mluvíte o sinicích. Málokdo však už tuší, jak mohou být zajímavé, a že jsou schopny produkovat užitečné látky. Na základě prezentací pak vybrala porota 25 projektů, jejichž autoři získali na 3 roky finanční podporu.

Mám zde v podstatě pět základních úkolů: sledovat růst sinic autotrofně a stanovovat množství vyprodukovaného biopolymeru při tomto růstu; pak je zkusíme přikrmit, jestli se zvýší produkce; pak je budeme stresovat pomocí různých prostředků: UV záření, zasolení, teplota, nebo mrazení, a analyzovat, jak ho zvládají a přežívají. Stresy mohou být krátkodobé či dlouhodobé, můžeme kultury jednorázově osvítit, anebo je každý den pravidelně ozařovat. Chceme pochopit důležitost produkce biopolymeru za různých podmínek a zjistit, který z těch stresů jim pomáhá nejvíce. Na konci budeme mít z toho všeho soubor dat, který shrneme, a doufám, že nás i přivede k zajímavému výsledku. Na projektu nedělám sama, intenzivně spolupracujeme s Univeristät für Bodenkultur Wien, respektive s její pobočkou v rakouském Tulln, zejména s doktorkou Ines Fritz a jejím týmem. Jako experti na molekulární biologii jsou našimi spoluřešiteli, mají dlouholeté zkušenosti s problematikou sinic, problematika PHA a PHA metabolismus je zase naše parketa. Další spolupráce probíhá i s Ústavem přístrojové techniky AV ČR sídlícím nedaleko na Skácelově, kteří nám umožnili využít např. zařízení pro Ramanovu spektroskopii. Nebo s panem docentem Mravcem, který je expertem v oblasti fluorescenční mikroskopie.

Vždycky jsem ve vědě chtěla dělat něco užitečného. Začínala jsem na rostlinách, zabývala jsem se proteinovými interakcemi, pak herbicidy. Dost mě i jako člověka trápí znečištění naší planety plasty, a když jsem objevila možnost věnovat se biopolymerům, začala jsem se o tohle téma hodně zajímat. Když jsem se s tím pak svěřila kamarádům, hned mi řekli, že tohle je přesně pro mě. Zvažovala jsem třeba i výzkum rakoviny, který je taky nesmírně zajímavý.

Pocházím z Boskovic, které jsou od Brna celkem nedaleko. Po gymnáziu jsem ale šla studovat do Olomouce. Vystudovala jsem bakaláře v oboru Biotechnologie a genové inženýrství, a pak jsem šla i na magistra na Molekulární a buněčnou biologii. V rámci magisterského studia jsem měla příležitost vycestovat na pracovní stáž do Anglie a již během stáže jsem začala přemýšlet, že potřebuji změnu a že bych přešla do Brna, kde mám i hodně přátel. Z Anglie jsem pak jednoho dne napsala panu docentovi Obručovi z Ústavu chemie potravin a biotechnologií, že bych měla zájem zde dělat doktorát; když jsem se z Anglie vrátila, tak jsem zašla na fakultu na schůzku. A zalíbilo se mi tady. Cítila jsem se zde dobře v porovnání s ostatními pracovišti, která jsem měla možnost poznat, a to rozhodlo. Změn se nebojím, naopak mám ráda výzvy. Takže jsem sem přišla opět do úplně nového prostředí.

Kdy jsi zjistila, že tě chemie opravdu baví a že je to pro tebe to pravé, co chceš v životě dělat?

Mě to chytlo už na gymnáziu. Všichni chemii nesnášeli, já se jim snažila vysvětlit, že jde o to, pochopit ten základ, a pak jí člověk začne rozumět. My jsme měli ale učitelku, která nikoho neuměla pro chemii nadchnout, takže se spolužákům nedivím. Klukům jsem vždycky při testech posílala dozadu výsledky. Vlastně už někdy ve druháku jsem věděla, že ten směr, kterým se chci dát, budou přírodní vědy. Uvažovala jsem chvíli i nad veterinou, kam jsem se taky po gymplu dostala, ale nakonec jsem šla do Olomouce. Můj děda byl docent, chtěl se zabývat chemií a biologií, což mu ale tehdejší politická situace neumožňovala. Takže působil jako pedagog na Masarykově univerzitě, kde vyučoval chemii a napsal i několik skript. Od něho jsem pochytila to nadšení pro vědu, vlastně můžu říct, že už je nastartovala ta dětská zvídavost. Takže když jsem pak šla na školu do Olomouce, měl velkou radost a velmi mne jako vášnivý chemik a biolog podporoval. Moje babička vystudovala fyzikální chemii, mamka je doktorka, taťka pro změnu ajťák, ségra teďka začala studovat medinu, touhu po vědění máme zkrátka v sobě. Celá rodina mne vždy ve studiu podporovala. Ráda si doplňuji znalosti i mimoškolně na různých seminářích a kurzech a naši taky neustále dělají nějaké kurzy či zkoušky. Všichni doma máme rádi překonávání překážek, plnění cílů, pořád nás něco nutí se dál posouvat.

Kolikrát. V každém zkouškovém období jsem si nadávala, proč si to dělám, jestli mi vysoká škola stojí za všechny ty nervy u zkoušek. A samozřejmě jsem měla občas i pochyby, jestli na to vůbec mám. Jenže mi hrozně dobře dělal ten pocit po splněné zkoušce! Ale tyhle pochybnosti má asi každý v průběhu studia, jestli na to má, nemá. Pak třeba zjistí, že to vlastně ani dělat nechtějí. Měla jsem spolužáka, který dokončil bakaláře, ale nakonec šel dělat něco úplně jiného. I to se stává. Podle mě ale, když už máte obor rozstudovaný, je dobré to dotáhnout do konce. Na střední, když chce člověk dělat přírodní vědy, nedokáže si ani úplně přesně představit, co všechno vlastně může prakticky dělat a jak velký význam to může mít. Nikdo nám moc nebyl schopen srozumitelně říct, jaké ty možnosti vlastně jsou. Opravdu teprve až na vysoké škole jsem pochopila, jak se jednotlivé obory chemie a biologie dělí, proplétají, jaký je v nich potenciál a význam pro současný výzkum.

Záleží, co měřím, jaké experimenty ten den dělám. Někdy končím odpoledne, někdy ale až večer. Teď budeme měřit růstové křivky, tak budu v laboratoři asi pořád. Co se týče ostatní běžné doktorandské činnosti na škole, jsem teprve v prvním ročníku, takže zatím ještě přímo neučím, ale pomáháme v praktikách, opravovat seminární práce, nebo jsme oponenty bakalářských prací.

Co se týče přímo mé dizertační práce, tak toho, abychom jednou byli schopni přiblížit cenu takto vyrobeného biopolymeru ceně ropných produktů. Zatím stojí asi desetkrát tolik, takže je jasné, že nikdo by to nechtěl zpracovávat a ani za ty peníze kupovat. Chtěla bych, aby alespoň všechny jednorázové výrobky byly co nejdřív už jen z rozložitelných materiálů. Také je třeba, aby se o těchto věcech více mluvilo, jinak firmy nic nedonutí zaběhnuté pořádky měnit. Plasty mi vadí dost a chci s tím něco dělat. Byla jsem jeden rok také členem organizačního týmu festivalu AFO Olomouc, kde se promítalo hodně dokumentů o problematice oceánů a plastů.

Já neskutečně ráda cestuji. To je moje. Taky mám psa a koně, dřív jsem závodila v parkurovém skákání. V Anglii mě chytil bouldering, tedy lezení na lezeckých stěnách. Sport mě vůbec hodně baví. Když mám chvilku, jdu nejradši plavat, jezdila jsem dřív i na triatlony, jen teď už na to právě nemám tolik času. Mimo to jsem se začala učit německy, protože je tu pravděpodobnost, že pojedu na stáž.

(lv)