K bruslení se Pavel Dohnalík dostal velkou náhodou. Ve čtyřech letech totiž odmítal jít na kontrolu k zubaři. Od rodičů proto dostal přislíbeno, že pokud prohlídku absolvuje, dostane za odměnu brusle. Inline bruslení se stalo jeho koníčkem, který mu vydržel až do dospělosti. V posledních letech se navíc proměnilo i do závodní kariéry. „Na střední škole jsem reprezentoval ve vytrvalostním běhu. Před třemi čtyřmi lety jsem pak začal pravidelně závodit i v rychlobruslení,“ dodal Pavel Dohnalík, který nyní reprezentuje Inline Třinec.

Nejčastěji trénuje Pavel Dohnalík na Palackého vrchu. „Obvykle máme intervalové tréninky. Doplňujeme je také silovými tréninky v tělocvičně a občas vyjdeme na cyklostezku, abychom mohli trénovat vytrvalost na půlmaratony a maratony. Palacký vrch je ale z hlediska bezpečnosti nejlepší. Jezdí se tam v jednom směru a jsou tam pouze bruslaři. Na cyklostezkách jsou cyklisti, chodci, pejskaři, takže je to složitější. Pořád je to ale lepší než jezdit po silnici,“ přiblížil Dohnalík. On sám se nyní nejvíc soustředí na rychlost a vytrvalost. „Nejsem dráhař a sprinter. Spíše vytrvalec. Dráhy mají obvykle dvě stě metrů a jezdí se pořád dokola, což není můj šálek kávy. Raději jezdím půlmaratony a maratony,“ dodal mladý závodník.

Kromě Česka už si Pavel Dohnalík vyzkoušel i závody v zahraničí. Například závod v Trenčíně pak patřil k těm nejtěžším, které zatím zažil. „Jeli jsme ve čtyřiceti stupních. Navíc tam nebyl moc dobrý asfalt. V Salzburgu jsme zase jeli na mokrém povrchu, který klouzal. A byl tam poměrně náročný terén z kopce do kopce. Je to ale spíš závod od závodu. Není to tak, že by někde byla vyloženě složitá trasa. Spíš záleží na celkových podmínkách,“ popsal Dohnalík s tím, že mezi jeho oblíbené závody patří ty v Praze. „Vloni jsem měl ale možnost startovat v Hamburgu a Salzburgu. To pro mě zatím byly nejzajímavější závody. Letos je proto rozhodně nechci vynechat. V zahraničí je mnohem větší účast, takže je to větší zážitek,“ vysvětlil Pavel Dohnalík.

Přiznává, že už nedovede jezdit pouze rekreačně. „Když se jdu projet, odpočinková jízda mi vydrží tak první kilometr. Pak si zapnu hodinky, a když vidím čas, nedá mi to. Vím, jaký čas běžně mívám, takže se ho snažím dorovnat a vylepšit. Jen tak si zajezdit už moc neumím,“ podotkl se smíchem. Právě možnost posouvat se a překonávat sám sebe je to, co Pavla Dohnalíka na inline bruslení tolik baví. Hýbat se snaží každý den. Pokud nejezdí, tak alespoň běhá, posiluje nebo se protahuje.

Výbava rychlobruslaře zahrnuje kombinézu, brusle, helmu a cyklistické rukavice. „Někteří si ještě nasazují volejbalové chrániče na kolena, aby zmírnili pády. I profesionální bruslaři padají. A když si vezmete, že ti nejrychlejší z nich jezdí i padesát kilometrů v hodině, tak už takové pády opravdu bolí. Obvykle se ale o asfalt spíše spálíte, než že byste se odřeli,“ upozornil Pavel Dohnalík. Brusle mu prý vydrží okolo dvou let. Kolečka pak kupuje před každou sezónou nová. „Stará kolečka pak používám na trénink. Mám vždy jedny na suchý a jedny na mokrý povrch,“ dodal.

Náročnou závodní sezónu musí Pavel Dohnalík kloubit se studiem na Fakultě informačních technologií. „Upřímně ani nevím, jak to dělám,“ poznamenal se smíchem. „Obvykle nám sezóna začíná v dubnu a končí na přelomu září a října. Závody jsou naštěstí obvykle během víkendů. Vozím si s sebou učení a po cestě nebo po večerech studuju,“ uzavřel mladý závodník, který studuje v navazujícím magisterském studiu.

(zep)