Ačkoliv běžně pro triatlonistu Tomáše Kříže, který patří k prvním absolventům studijního programu Sportovní technologie na CESA VUT, končí závodní sezóna na přelomu srpna a září, letos si ji prodlouží až do konce listopadu. Účast na Akademickém mistrovství světa, které se konalo druhý zářijový víkend v brazilském Maceió, mu vynesla skvělé osmé místo a tím i nominaci na mistrovství světa, které se uskuteční 28. listopadu v Abú Dhabí.
Čím byl závod v Brazílii specifický?
Už tím, že jsme tam byli dohromady s beach volejbalisty, což bylo příjemné, bylo tam slavnostní zahájení, průvod s brazilskou show a oficialitami, ale o to víc nás překvapilo, jaká je tam chudoba. Pláž je obklopena hotely a palmami, ale jakmile člověk zajde sto metrů do vnitrozemí, narazí na slamy, lidi na ulici, špínu, odpadky. Až po návratu jsem se dočetl, že Maceió je jedno z pěti nejnebezpečnějších měst na světě. Přitom když jsme se ve dne vydali na kole na obhlídku města, působilo naprosto bezpečně. Nepříjemnost hned na úvod byla, že když jsme dorazili v noci z letiště do hotelu, řekli nám, že nás ubytují až druhý den, takže první noc jsme strávili dost provizorně.
To vám asi dost narušilo aklimatizaci a přípravu…
Právě. Dost jsem dopředu řešil, jak se aklimatizovat při časovém posunu, takže se to tím nabouralo, ale nějak jsme to zvládli. I když při závodu se pak sešly asi nejhorší možné podmínky. Zapršelo, takže byla extrémní vlhkost, a do toho začalo svítit slunko, takže bylo takové vedro, že jsem měl za hodinu na zádech vypálenou kombinézu.
Jak probíhal samotný závod?
Extrémní bylo i to, že jsme měli takzvaný beach start, kdy jsme startovali na pláži a do moře jsme se dostali asi až po sto metrech, protože byl velký odliv, a stejně dlouhý byl potom i výběh do depa. Sprinty mi moc nejdou, takže tam jsem dost výrazně ztratil, ale měl jsem docela dobrou plaveckou formu, takže jsem se postupně dostal do první skupiny. Po plavání se závodní pole většinou rozdělí na balíky, které se pak už moc nemění. Takže jsem jel i na kole v první skupině, a nakonec jsme přijeli s minutovým předstihem a podařilo se mi vbíhat do depa na prvním místě. V běhu jsem pak těm nejlepším nestačil, jednak to byli lepší běžci, jednak mi nesedělo počasí – mám radši, když je spíš chladno. Celkově to byl povedený závod. I když tam nebyla největší konkurence, byl jsem nadmíru spokojený.
Na akademická mistrovství vás nominuje kdo?
Nominační kritéria nastavuje Česká triatlonová asociace, které to zadává Česká asociace univerzitního sportu. Ta také platila poplatky, což byla velká pomoc, protože Brazílie je extrémně drahá. Jinak máme většinou balíček prostředků na celou sezónu, který ale náklady na závody nepokryje, takže musíme sáhnout do vlastní kapsy. Triatlon je specifický tím, že získáváme body do rankingu a bez nich se nemůžeme na závody přihlásit, každý závodník si to musí vybojovat sám. V Brazílii jsem získal dost bodů, abych se dostal do důležitých závodů, to bylo podstatné. Dnes je náročné dostat se na světový pohár. Už se rozjela olympijská kvalifikace, ten sport je pořád víc populární a je pořád náročnější se na závody jen dostat, natož v nich uspět.
Jakou jste měl letošní sezónu? A kdy vlastně začíná a končí?
Klasická triatlonová sezóna v Česku začíná v květnu a končí na přelomu srpna a září, ale jakmile se dostanete na vrchol, závodíte po celém světě. Takže první závod jsem jel v březnu ve Francii, to byl speciální formát uvnitř atletické haly, a budu končit mistrovstvím světa do 23 let až 28. listopadu. Tam jsem se teď nominoval právě výsledkem z Brazílie.
Brazílie byla zatím největší úspěch letošní sezóny?
Asi ano. Pak byly nějaké závody v Česku, kde jsem se umístil na předních místech, ale zase tolik jsem jich letos nejel. Měl jsem slušné umístění na evropských pohárech, ale nepovedlo se mi mistrovství Evropy, které bylo krátce před mými státnicemi. Přípravou na státnice mi forma celkově dost spadla, ale pak jsem strávil šest týdnů na horském kempu v italském Livignu, a tam jsem se dostal zpět do formy.
Patříte k prvním absolventům studijního programu Sportovní technologie, který je vyučován ve spolupráci Centra sportovních aktivit a FEKT a jako jediný akreditovaný studijní program v ČR propojuje sport a moderní technologie. S jakou představou jste na VUT nastupoval?
Chtěl jsem dělat něco kolem sportu, ale nechtěl jsem na sportovní školu. Předtím jsem dělal technické lyceum, takže jsem chtěl spíš něco technického, proto jsem si vybral nový program na VUT. Co mě nejvíc zajímalo, byla fyziologie, anatomie a podobně, protože jsem i trenér.
Takže máte své svěřence?
Mám jednu juniorku, jednoho dospělého, teď budu možná nabírat další, ale chci si to rozjet postupně, abych toho neměl se školou a sportem dohromady moc. Asi bych se chtěl nejvíc zabývat trenérstvím, ale u nás jsou takto zaměřené školy na dost špatné úrovni. Teď jsem nastoupil na Elektroniku a komunikační technologie na FEKT, ale trochu se rozhlížím i v zahraničí. Dobré školy jsou v Anglii, ale po Brexitu už nemáme nárok na studentské půjčky, tak zvažuji Dánsko nebo Norsko. Tam je magisterské studium jen na rok, je to dvanáct měsíců v kuse, takže to i finančně vychází líp. Ideálně bych chtěl studovat obor Sports Science and Coaching nebo něco takového.
Zatím jste ale na VUT, kde pobíráte i stipendium UNIS. Jak to vůbec funguje?
Přihlášku si podávají sami studenti a z nich pak vybere škola na základě sportovních výsledků a počtu přidělených slotů. Když jsem nastupoval na Sportovní technologie, projekt právě vznikal, letos jsem v něm už potřetí. Asi největší pomoc jsou finance, ale můžeme využívat i různé služby na škole, jako jsou vstupy na stadion nebo do posilovny, máme přístup i do laboratoří tělovýchovného lékařství a sportovní motoriky. Tam jsem chodil i kvůli své bakalářské práci, kdy jsem s paní Chlíbkovou (Daniela Chlíbková, odborná asistentka CESA) spolupracoval na laboratorních testech. V bakalářce jsem srovnával dva přístroje, které měří dýchací plyny, příjem kyslíku, výdej oxidu uhličitého, konkrétně to byl přístroj v laboratoři, který by měl být naprosto přesný, a přenosný přístroj, který se používá venku. Musím se pochlubit, že se to povedlo, dostal jsem áčko.
Co vás teď čeká ve sportu?
Jsme tady v Brně čtyři triatlonisté a trénujeme spolu. Poslední týden v září odjíždíme do Jordánska na asijský pohár, to je olympijský triatlon (1500 m plavání, 40 km na kole, 10 km běh). Pak se jen otočíme ve Vídni a hned letíme na další asijský pohár do Uzbekistánu, to je taky olympijský triatlon. Po návratu by měla následovat kvalitní příprava na mistrovství světa. V Brně je i s ohledem na pozdní termín dost složité připravovat se na cyklistiku, tak ještě nevím, jak se k tomu postavíme.
Kdo přípravu řídí?
Nám čtyřem to zajistila Česká triatlonová asociace, která nám platí ubytování a pronájmy bazénu, ale každý přitom zůstává ve svém domovském klubu. V Brně nám program připravuje Honza Čelůstka, bývalý olympionik, který před rokem ukončil závodní kariéru a dal se na trénování.
Je to i váš sen stát se trenérem?
Asi ano, i když to asi nebude snadné. Postupně zjišťuju, že ve sportovním světě je hodně trenérů dost vyšinutých, dost často jsou bezohlední a mají sklony k sexuálně násilnému chování. Často jsou to ti nejlepší trenéři, tak nevím, jestli se dá prorazit s nějakým jiným přístupem. I když jeden příklad by tu byl – norský trenér, který připravuje norského olympijského vítěze a další kvalitní sportovce. Chodí to tak, že dostane balík peněz se zadáním, aby sportovce dobře připravil, a všechno si rozhoduje sám. U nás je to většinou složité, protože s každým rozhodnutím se musí trenér někomu zpovídat a nemůže si prosadit vlastní koncept – například můj trenér, který vystudoval školu v Anglii a měl opravdu velký potenciál. Asi tři roky je můj mentor, díky němu jsem se hodně posunul, ale teď už to vzdal. U nás je práce trenéra špatně placená, takže měl tolik svěřenců, že ho to úplně zničilo a jde si hledat nějakou normální práci do zahraničí.
To jste si nenašel zrovna snadný cíl. Budeme vám držet pěsti na mistrovství světa i ve vaší kariéře!
(janan)