Adam a Kateřina Chromí: Já byla zadýchaná, brácha se skoro nudil

Podobnou shodu v zájmech by člověk spíše čekal u jednovaječných dvojčat. Přestože však Adam Chromý přišel na svět o šest let dříve než jeho sestra Kateřina, mnoho údajů v pomyslných dotaznících by oba sourozenci Chromí mohli psát přes kopírák. Jejich „almou mater“ je VUT v Brně a oba propadli orientačnímu běhu. A díky svým sportovním úspěchům se Adam i Kateřina vloni umístili také v první desítce ankety VUT Sportovec roku 2014.

Kdo vás k orientačnímu běhu přivedl?
A: U mne to byli rodiče, kteří hledali nějaký sport, ve kterém bych vybil tu přemíru energie, kterou jsem obtěžoval svoje okolí. Současně chtěli, aby nebyl jen o fyzičce, ale aby v něm bylo nutné používat i hlavu – a tak našli orientační běh, který přesně tyto dvě věci spojuje.

K: Já jsem orienťák viděla u staršího bráchy, který byl pro mě vždycky vzorem, takže jsem to nemohla nezkusit :-). Vyzkoušela jsem k tomu spoustu dalších sportů, ale nakonec jsem orienťáku taky propadla.

Běhali jste někdy spolu se svým sourozencem?
A: Ano, když byla sestra malá, vymýšlel jsem pro ni různé opičí dráhy a závodil s ní (samozřejmě měla vždy náskok). Protože je však mezi námi šest let a rozdílnost pohlaví, závodit nebo trénovat spolu nejde. Občas jsme se chodívali proklusnout, ale spíše výjimečně, protože rozdíl ve výkonnosti je až příliš velký.

K: Párkrát jsme to zkoušeli, když jsem byla mladší, ale pro mě to bylo moc náročné. Navíc mi vadilo, že bráchovi nemůžu odpovídat na to, co mi vykládal, jak jsem byla zadýchaná, zatímco on se skoro nudil :-).

Čím vám orientační běh učaroval, proč jste zůstali věrni právě tomuto druhu sportu?
A: Běháte-li na dráze, sportovní areál je všude téměř stejný, i když jste na druhé straně světa. V orientačním běhu je každý terén jedinečný. A v každém z terénů se dají postavit stovky různých tratí. Tím vzniká neomezené množství kombinací, které zaručí, že to člověka neomrzí. A navíc ten pohyb v přírodě – jen já a mapa – to je krása!

K: Určitě ta příroda mi učarovala, trávíme v lese hodně času, vždycky je to trochu jiné a nikdy se to neomrzí. Mně se také líbí, že nikdy není dopředu jasné, kdo vyhraje, protože to není jen o tom, kolik máte naběháno kilometrů, ale jak to umíte s mapou a dokážete to prodat v konkrétním závodě.

Musí mít orientační běžec nějaké zvláštní předpoklady, ať už fyzické nebo psychické?
A: Určitě talent, tak jako v každém sportu. Musí mít cit pro orientaci v prostoru, dobrou představivost (aby si představil terén z mapy, který pak srovnává se skutečností), vůli a vytrvalost. Měl by mít taky trochu sebezapření – třeba běžet v ostružinách, to celkem bolí.

K: Souhlasím s bráchou. Já bych ještě dodala odolnost, protože ne každému se chce za každého počasí (v zimě, blátě, sněhu i čtyricetistupňových vedrech) běhat po lese jak o život a hledat kdejakou jamku :-).

Stejně tak asi není náhoda, že oba studujete na VUT v Brně. Nějaký rodinný vliv?
A: Tak tady to náhoda zrovna je. Já jsem v kočárku obdivoval dráty, na základce stavěl elektrické obvody a na gymplu programoval. Měl jsem tedy od začátku jasno, že chci na FEKT a na Automatizaci.

K: Já jsem si vždycky přála být paní doktorka. Tento sen se mi ale nesplnil, tak jsem hledala něco, co by mělo nějaké spojení s medicínou, takže Chemie pro medicínské aplikace na Fakultě chemické byla moje další volba.

Zabloudili jste někdy – a kde?
A: Samozřejmě, a kolikrát! Nikdy nezapomenu, když jsem v žákovské kategorii stál u hlubokého údolí a na mapě byla všude jen úplná rovina. Nebyl jsem totiž nejen na trati, ale ani na mapě. Tříkilometrovou trať jsem si tedy natáhl asi na osm a medailové šance naší štafety definitivně pohřbil. Každý se v začátcích ztratí, třeba i na několik hodin. Ale chybami se člověk učí. V současné době se „ztrácím“ jen na jednotky či desítky vteřin.

K: Určitě, když jsem byla malá, bloudila jsem většinu času. Čím déle člověk běhá a učí se porozumět mapě, tím je to bloudění kratší, až se třeba dostane i k tomu „ztrácení se“ na desítky vteřin.

Největší úspěch v posledních dvanácti měsících?
A: Tím je určitě již třetí vítězství v nejprestižnějším desetičlenném štafetovém závodě na světě v dresu finského klubu Kalevan Rasti.

K: Tato sezóna pro mě nebyla moc vydařená. Já si nejvíce cením 1. místa z mistrovství České republiky na klasické trati, což bylo pro mě velké překvapení, protože mě tou dobou už trápily zdravotní problémy. Na světové úrovni to bude 24. místo z krátké trati a 9. místo ze štafety na mistrovství světa v Bulharsku.

A úspěch, kterého si vy sami nejvíc ceníte?
A: Kromě těchto tří vítězství si cením určitě i zlaté medaile ze štafet na juniorském mistrovství světa v Austrálii, kde se mi podařilo udržet vedení před největším favoritem, který ten rok vyhrál téměř vše.

K: Nejvíce si cením výsledků z juniorského mistrovství světa konaného v České republice, kde se mi povedlo dvakrát vybojovat umístění v TOP 10 a světový šampionát zakončit zlatou medailí ze štafety, což byl nezapomenutelný zážitek.

Co vás čeká letos ve sportu a co v práci (při studiu)?
A: Hodně sportu a hodně práce :-). Díky tomu druhému si již orientačního běhu spíše užívám, než abych se hnal za medailemi.

K: Hodně tréninku a hodně úsilí skloubit vše dohromady se školou. Letos jsem přestoupila z kategorie juniorek do žen, takže letošní sezóna bude spíš přípravná na důležité závody v příštích letech.

Vaše životní motto?
A: Stay positive. Vždycky může být hůř, važme si toho, co je!

K: Nikdy to nevzdávej!

(jih)

Vstoupit do fotogalerie

Témata