Elektronická hudba, přírodniny i historický mysticismus – hudební i vizuální tvorbu Petry Hermanové ovlivňuje celá řada různorodých prvků. Jejich pojítkem je podle absolventky FaVU VUT dokonalá krása. Umělkyně žije už devátým rokem v Berlíně a zaměřuje se na tvorbu videoklipů a animací pro norské a německé projekty elektronické hudební scény. V posledních měsících se po několikaleté pauze vrací také k vlastní hudební produkci.
Na čem teď pracujete?
Poslední tři roky jsem se věnovala animacím, snažila jsem se vytvořit si určitý vizuální jazyk a prozkoumat, jakým způsobem se s ním dá pracovat. Spolupracuji často s hudebníky a tvořím pro ně animované videoklipy. Připravuji i animace a doprovodné vizuály pro norské elektronické projekty nebo třeba pro berlínskou klubovou noc MESS. Spojila jsem se také s novým hudebním labelem Unguarded, pro zdejší hudebníky tvořím vizuály pro singly a animace pro sociální média. Vymýšlím celý vizuální svět, který doprovodí jejich hudbu. A v neposlední řadě sama skládám hudbu.
Proč jste se po škole rozhodla odstěhovat Berlína? Lákalo vás zdejší kreativní prostředí?
Ráda bych to tak řekla, ale já jsem se sem při první návštěvě rovnou stěhovala. Chtěli jsme s tehdejší kapelou Fiordmoss odejít z Brna. Navíc můj tehdejší partner a nynější manžel tou dobou bydlel v zahraničí. Přáli jsme si být spolu a Berlín nám oběma dával smysl.
Jak vlastně vznikají vaše obrazy a animace?
Používám běžný kancelářský skener a pracuji s malými věcmi – rostlinami a dalšími přírodninami. Třeba lišejníky. Následuje postprodukce ve photoshopu a animačních programech, kde na sebe vrstvím několik typů destrukce obrazu. Ten proces se těžko popisuje. Je to kombinace digitální a analogové manipulace obrazu a to vše animuji k hudbě. Sin Maldita Me Me Me | Autor: Archiv Petry Hermanové
Kde berete inspiraci?
Pokud jde o vizuál ke klipu, ptám se hudebníků, jestli mají napsaný nějaký text, nebo s jakými referencemi pracovali. Většinou od nich dostanu něco abstraktního a poetického. Nastartuje to ve mně nějaké tvůrčí procesy, které nás propojí a sblíží. Někdy to nemá vizuální spojitost, je to asociativní.
Na kontě máte ale i klasické videoklipy. Mimo jiné třeba pro Glena Hansarda a Markétu Irglovou…
Oba je znám celý život, takže spolupráce vznikla z přátelství. Pro Markétu to byl klip k písni Fortune Teller a pro Glena ke skladbě Talking with the Wolves. Moc se tím už neprezentuji, dříve jsem natáčela videoklipy na kameru, ale teď už pracuji pouze s animací.
Když jsem se dívala na vaše vizuály a klipy, působilo to na mě občas stísňujícím dojmem. Jsem jediná?
To je jedna z nejčastějších věcí, kterou slýchám po celý život. Lidé označovali jako depresivní nejen moje vizuály, ale i hudbu. Mně to tak nepřipadá. Je to asi dané tím, že lidé považují mollovou tóninu za smutnou a durovou za veselou. Já tíhnu k té mollové. Spousta umělců to tak asi má, že si svoje démony zpracovávají v umění, aby pak mohli být normální.
Vy se teď vracíte k hudební tvorbě po dlouhé přestávce…
Období, kdy jsme vystupovali s kapelou Fiordmoss, bylo velmi náročné a intenzivní. Poté, co kapela skončila, jsme získali českého Anděla a ocenění Vinyla v kategorii Best New Act.Cítíla jsem, že mi to už nepřináší radost a potřebuji si odpočinout. Tři roky zpátky jsem začala hrát na autoharfu a nyní se pomalu vracím na sólovou dráhu. Za sebou mám teď zářijové instrumentální vystoupení v berlínské galerii KW Institute for Contemporary Art k 30letému výročí. V říjnu poprvé představím staré i nové sólové skladby v sólovém provedení v rámci projektu The Sun Machine Is Coming Down pro Berliner Festspiele, kde vystoupím po boku dalších hudebníku Unguarded.
Dá se vaše hudba nějak žánrově vymezit?
Já jsem poslední tři roky poslouchala převážně chorály a barokní hudbu. Pořád ale čerpám i z elektronické hudby a klubové scény. Je to suma všech inspirací, kromě autoharfy používám i elektroniku a různé počítačové efekty.
Budete ke koncertům tvořit i vlastní vizuální projekce?
To mě vůbec neláká. Podle mě fungují projekce jenom s hudbou, která nemá text. A já zpívám a skládám různá slova k písním. Nepřijde mi zajímavé vyprávět něco obrazově, když už člověk vypráví hlasem.
O čem v písních vyprávíte?
Obecně se snažím v textech vyjádřit křehkost lidské podstaty. Dost silně mě fascinuje smrt a různé spirituální či náboženské tematiky. Inklinuji k různým narativům z historie, většinou z její temnější části. Lákají mě i surrealistické motivy. Má to snovou polohu, není až tak biografická. Je to spíše únik z reality.
Teď mluvíte o svých písních nebo vizuální tvorbě?
Nedokážu to oddělit. Já se celý život vyjadřuju a je úplně jedno, jestli je to hudbou nebo vizuály. Je to pořád to samé, jenom se mění médium. Přecházím z jednoho do druhého. I moje první videa, která jsem dělala na FaVU VUT včetně diplomové práce Spal to, co netvoje je, byly takové poetické experimenty. Ze všech výrazových prostředků, které mám k dispozici, mě ale hudba zasahuje nejvíc. Její tvorba je pro mě emočně vyčerpávající, ale umožňuje mi velmi silnou katarzi.
Do vaší tvorby vstupuje mnoho odlišných věcí – barokní hudba, elektronická hudba, historický mysticicmus, autoharfa. Co je propojuje?
Fascinuje mě krása. To je pojítko všech věcí, o které se zajímám. Představa, že existuje dokonalá krása – prolíná se barokní hudbou i fascinací přírodou a prací s rostlinami a květy. Všechny krásné věci okolo sebe nasávám a chci s nimi pracovat.
Do Berlína jste sice nešla cíleně kvůli tvůrčímu prostředí. Nyní už tam ale 9 let žijete, myslíte že vás to umělecky ovlivnilo?
Nejen umělecky, ale i osobně. Společnost tady řeší jiné věci, než na jaké jsem byla zvyklá z Brna. To město přitahuje spoustu umělců a setkávají se tu rozdílné životní příběhy. U člověka tu dochází k rozvoji empatie a pochopení, opustí nějaké vzorce myšlení, které mu dávno nesloužily. Je to inspirativní v mnoha směrech.
