Wahab Almuhtadi se narodil v Jemenu. Jelikož se na střední škole dobře učil, dostal po jejím dokončení příležitost studovat v zahraničí. Mladý Wahab se tehdy rozhodl studovat architekturu na Americké univerzitě v Bejrútu, nejstarší univerzitě na Blízkém východě. „Potom tam ale začala občanská válka. Měl jsem možnost ve studiu pokračovat buď v Americe, nebo na univerzitě v Egyptě,” vzpomíná Wahab Almuhtadi.

Nakonec mu však osud zvolil úplně jinou cestu. Při návštěvě Prahy se od jemenského velvyslance dozvěděl o nabídce stipendií. „Praha se mi líbila, měla atmosféru. Líbili se mi i Češi, bohatá historie a ten zvláštní jazyk,” říká Almuhtadi. Na příležitost proto kývl. A to i přesto, že neměl možnost pokračovat v dráze budoucího architekta, ale musel přesedlat na úplně jiný obor. „Řekli mi, že můžu studovat elektro, a jestli bych o tom měl zájem. Tak jsem si řekl, že proč ne,” dodává Almuhtadi.

Toto rozhodnutí ho přivedlo v roce 1980 do Brna na Vysoké učení technické. Ještě předtím ale strávil nějaký čas v Jihlavě, kde se učil česky. „Mám rád lidi, takže jsem si v Jihlavě udělal spoustu českých přátel. Chodili jsme spolu třeba na kulturní a sportovní místa,” vzpomíná Wahab Almuhtadi česky. Občas se mu sice do češtiny připlete anglické slovíčko, ale není divu. Česko opustil už v roce 1990 po dokončení doktorátu. Přesto sem jezdí pravidelně dál. Nejen na svou alma mater v rámci spolupráce, ale i za rodinou své české manželky.

Wahab Almuhtadi nebyl jediný Jemenec, který v tehdejším Československu pobýval a studoval. „Jemen byla první arabská země, která tady otevřela velvyslanectví. Tehdy mě na velvyslanectví pozvali a potkal jsem se tam s mnoha dalšími studenty ze severního i jižního Jemenu, kteří tady byli na univerzitách v Praze, Brně či Olomouci. Řada z nich získala po návratu domů velmi dobrá místa. Například někteří jemenští ministři studovali v Československu,” upozorňuje.

Přiznává, že začátky byly náročné. Zcela nový obor totiž studoval v češtině. „Bylo to těžké. Bylo nás na přednášce dvě stě, vpředu stál profesor a mluvil hodně rychle. Ze začátku jsem si proto musel půjčovat zápisky spolužáků. Postupně jsem se to ale naučil zapisovat sám, a nakonec si spolužáci půjčovali zápisky ode mě,” popisuje se smíchem.

Na VUT promoval s červeným diplomem a nabídkou zůstat na doktorát. Tu přijal a věnoval se tématu energetiky. Konkrétně energetické síti v Jemenu. „Také jsem učil a pracoval na VUT, kancelář jsem měl na Antonínské. Spolupracoval jsem také s Výzkumným ústavem energetickým v Brně,” dodává. Trvalé místo na univerzitě ale po dokončení doktorátu odmítl a vrátil se už s vlastní rodinou zpět do Jemenu. Tam působil například jako náměstek na ministerstvu energetiky. „Byli jsme v Jemenu tři roky, ale začalo mě to zase táhnout jinam. Měl jsem možnost jít pracovat do zahraničí a přijal nabídku do Kanady,” popisuje svou cestu do Ottawy, kde působí už bezmála třicet let. „Původně jsem chtěl pracovat v energetice, ale Ottawa je centrum IT. V té době tady bylo téměř dva tisíce firem, které se věnovaly high-tech technologiím. Lídrem byl Nortel, pro který jsem začal pracovat a věnovat se tématu telekomunikací a optických vláken,” přibližuje Wahab Almuhtadi. Toto téma neopustil ani při přechodu na Algonquin College, kde založil studijní program i moderní optofotonickou laboratoř. Právě díky své práci na akademické půdě mohl obnovit propojení s alma mater a spolupracuje například s Ústavem telekomunikací na FEKT VUT.

Podle Wahaba Almuhtadiho se Česko za posledních více než třicet let citelně změnilo. „K lepšímu. Některé věci chtějí čas, protože čtyřicet let vlivu bývalého režimu nevymažete ze dne na den. Ale Česko už je jednoznačně jak v rámci vztahů, tak třeba kultury evropské. Když jsem byl při poslední návštěvě na Ústavu telekomunikací na FEKT VUT, tak jsem sledoval dnešní mladou generaci. A už nebyl rozdíl mezi mladými v Brně a těmi, co vidím v na univerzitách a vysokých školách v Ottawě,” podotýká Almuhtadi.

Ačkoliv už více než čtvrt století žije s rodinou v Kanadě, přiznává, že na stáří by se rád vrátil do Česka. „Myslím, že mám českou krev v žilách. Cítím se být Moravák,” dodává na závěr.