Lidé

6. května 2019

Japonsko je šílená země. Chtěl bych víc rozumět nátuře místních lidí, říká absolvent FCH VUT

František Mikšík stihl během pobytu v Japonsku navštívit řadu dominant. Například Mt. Fuji | Autor: archiv Františka Mikšíka
Přijít na kloub japonské kultuře a vztahům. To je jeden z hlavních důvodů, kvůli kterým se chce absolvent Fakulty chemické VUT František Mikšík hlásit nyní na postdoktorandskou pozici na univerzitě v japonském Kjúšú. Původně sem přijel jako výzkumný student, následně byl přijat na doktorát. Ten se nyní blíží ke konci a František Mikšík zvažuje možnosti, jak v Japonsku zůstat. Jednak by rád dokončil svůj výzkum nanočástic a jejich schopnosti sbírat a uchovávat teplo. Zároveň ale přiznává, že ho fascinují lidské vztahy, které v Asii fungují zcela odlišně. Věří, že porozumět jim, mu v budoucnu pomůže v případném navazování spolupráce s asijskými kolegy.

Ve třetím ročníku doktorského studia na Fakultě chemické VUT začal František Mikšík zvažovat studijní pobyt v zahraničí. „Hledal jsem netradiční lokalitu a Japonsko se zdálo jako poměrně vzdálená a šílená lokalita,“ uvedl se smíchem Mikšík. Protože jsou náklady na život v Japonsku vysoké, hledal mladý doktorand způsoby, jak získat stipendium. „Dostal jsem se na stránky japonské ambasády, která vypisuje stipendia placená japonskou vládou. Přihlásil jsem se a vybrali mě, takže jsem získal finance pokrývající kompletně živobytí v Japonsku. A to včetně letenky tam na začátku a zpět na konci programu,“ dodal František Mikšík.

Původně se rozhodoval mezi dvěma univerzitami. „Jedna z nich byla velká univerzita v Kjúšú. Druhá byla naopak malá technická škola v Nagaoce. Na obou jsem našel profesory, kteří by mě přijali. Nakonec ale rozhodlo to, že zatímco v Kjúšú jsou zvyklí na cizince a nebyl problém alespoň zpočátku komunikovat v angličtině, v Nagaoce mi pan profesor rovnou napsal, že pokud nemluvím japonsky, tak se tam s nikým nedomluvím,“ popsal Mikšík, který dnes už podle svých slov mluví japonsky vcelku plynně.

František Mikšík by na univerzitě v Kjúšú ještě rád zůstal. Kvůli práci i japonské kultuře | Autor: archiv Františka Mikšíka
Ačkoliv jel do Japonska František Mikšík původně jako výzkumný student, po půl roce se rozhodl přihlásit na univerzitě na druhý doktorát. Univerzita i školitel s tím souhlasili, takže letos v září bude končit doktorát i tam. Na VUT i v Kjúšú se zaměřil na výzkum obnovitelných zdrojů. „Zatímco na VUT jsem se věnoval teplonosným kapalinám do solárních panelů, v Japonsku jsem místo kapalin studoval nanočástice. Zajímala mě jejich schopnost sbírat, řídit a ukládat teplo. Takže i v Japonsku pokračuji směrem, který jsem začal v Česku,“ objasnil Mikšík.

Svou práci by v Japonsku rád dokončil. I proto se rozhodl přihlásit na postdoktorandskou pozici. „Šance získat finance na postdoktorandskou pozici je poměrně malá. Asi deset až dvacet procent. Takže se budu určitě poohlížet i jinde. Pokud by to ale bylo možné, v Japonsku bych chtěl zůstat,“ dodal.

Přiznává ale, že dokončení výzkumu není jediný důvod, proč by v Asii ještě rád pobyl. „Japonsko je z mého pohledu úplně šílená země. Nejde o to, že by byli nějak technologicky před námi. V něčem jsou, v něčem ne. Co mi ale dělá problém pochopit, jsou mezilidské vztahy. Japonci se chovají zcela jinak a taky zcela odlišné chování očekávají. To mě hrozně fascinuje. Pořád se do toho snažím proniknout a chtěl bych co nejvíc pochopit jejich náturu. Tak, abych byl v budoucnu schopen navázat s nimi případně spolupráci,“ vysvětlil František Mikšík.

Tradiční japonské sumo | Autor: archiv Františka Mikšíka
Myslí si, že měl velké štěstí na profesora, který ho vede. „Japonci se na mě nedívají jinak, protože jsem Čech, ale protože jsem cizinec. Oni jsou obecně vůči cizincům nedůvěřiví. Akademická sféra je ale dost odlišná, protože má většina profesorů zkušenosti ze zahraničí. Jsou tedy přátelštější, otevřenější a do jisté míry upřímnější. Můj profesor navíc cizince miluje. Devět z deseti jeho doktorandů jsou cizinci. Díky tomu mám i jeho důvěru a svůj výzkum s ním pouze konzultuju. Není to tak, že by mi diktoval, co mám dělat,“ uvedl Mikšík. Navíc mu školitel během víkendů a prázdnin umožňuje odjet a cestovat po Japonsku. Ne všichni zahraniční studenti ale měli podle něj takové štěstí. „Bez dovolení školitele nesmíte nikam odjet. Někteří profesoři vyžadují, aby studenti byli ve škole pořád. Slyšel jsem proto od některých zahraničních studentů, že nemohli odjet ani o víkendu, ale to jsou spíše výjimky“ dodal.

Kvůli rychlému životnímu stylu fungují v Japonsku například i kapslové hotely | Autor: archiv Františka Mikšíka
Minimálně v sobotu chodí do školy ale běžně stále velké množství studentů. Řada z nich studuje a pracuje během celého víkendu. „Japonci nosí sociální masky a dodržují společenské role. Součástí role studenta je, že bude trávit hodně času ve škole. Je tak poměrně běžné, že tam někteří tráví i dvanáct hodin denně. Ale už tak moc nezáleží na tom, co tam dělají. Japonci jsou proto obecně mistři v předstírání práce. I když tahle vlastnost je velmi individuální. Pokud bych ale chodil domů pokaždé po osmi hodinách, tak by se na mě začali dívat jako na líného. Japonci mají rádi, když se lidé snaží,“ objasnil Mikšík.

Kontakt s Fakultou chemickou VUT František Mikšík ani během pobytu v Japonsku nepřerušil. Kromě spolupráce na výzkumu kapalin se snažil prohloubit i vzájemné vztahy obou univerzit. „Letos se nám podařilo podepsat memorandum o akademické a výzkumné spolupráci. Měli bychom tak nejen spolupracovat na výzkumu, ale také si například vyměňovat studenty,“ uvedl Mikšík. Studium v Japonsku by doporučil v podstatě každému. „Člověk by tam měl ale strávit minimálně půl roku. Aby tu zemi alespoň trochu poznal. Je totiž tak rozmanitá a s rozmanitými lidmi, že to chce čas, aby se s místem trochu sžil. A pokud se chce místním lidem přiblížit a poznat je alespoň trochu, tak to chce času ještě víc,“ uzavřel František Mikšík.

(zep)

TémataFakulta chemická absolventi zahraničí

Související články:
Adam a Kateřina Chromí: Já byla zadýchaná, brácha se skoro nudil
Martin Nežádal: Práce u policie není stereotypní. Pracujeme ale s lidským neštěstím, což každý neunese
Při navrhování strojů se vždy snažím vystupovat jako zákazník, říká Eduard Hinner
Nemohli si pořídit vlastního psa, tak si vzali do péče vodicího
Michaela Lipenská z Kokina: Naše cukrářství vzniklo díky poptávce zákazníků