K místu ani ne. Spíše k Ivanu Rullerovi, který byl kdysi děkanem Fakulty architektury VUT a já u něj studoval. Zakázku jsme získali ve výběrovém řízení. Téma je nám blízké, protože se v ateliéru zaměřujeme nejen na architekturu sakrální, ale i funerální, která zahrnuje právě obřadní síně. Obě témata mají přesah do posmrtného či věčného života.

Ruller ji navrhoval v 80. letech a inspiroval se řeckou mytologií, kdy Cháron převáží smrtelníka z tohoto života na druhý břeh. A právě přejezd cháronovou loďkou je zpodobněn i v půdorysu obřadní síně. V prvních návrzích se dokonce počítá s vodním prvkem, rakev se zesnulým je tak jakoby na druhém břehu. To je základní myšlenka. Stavba je založena na horizontále – na něčem, co je klidné a spjaté se zemí. Z toho pak dramatickou křivkou vystupuje hala, kde se obřad odehrává. Je to jednoduchá modernistická kompozice.

Provoz byl přerušen kvůli vysokým nákladům na údržbu. Stavba pak nebyla hlídána, a tak z ní někdo ukradl měděnou krytinu. Do síně začala zatékat voda a prostor od té doby chátrá. Naštěstí zloděj netušil, že krádeží uměleckých děl by si vydělal mnohem víc. Ivan Ruller se znal s mnoha umělci, a proto jsou zde cenné kousky – skleněná plastika Valéra Kováče, venkovní skulptura Olbrama Zoubka, brána Zdeňka Makovského či refliéf Tomáše Rullera.

Ruller zůstane Rullerem. Největší přidaná hodnota našeho ateliéru je, že k rekonstrukci původního objektu nic nepřidáváme. Své ambice a emoce držíme na uzdě, je to pro nás forma studia. Zasáhneme jen do okolí, kde vznikne kolumbárium z černého betonu.

Interiér ale bude stejný, a to včetně nábytku a světel. Zvažovali jsme i instalaci dobových zářivek. Jenže charakter osvětlení je dnes jiný než v 80. letech a my ho chtěli napodobit. Kvůli snížení provozních nákladů v síni budou ledkové zářivky, které alespoň připomínají původní tvar světel. Je ale potřeba dát do pořádku technický stav budovy, rozvést všechna média, aniž bychom stavbu rozbořili.

Máme hotové projekty obřadních síní do Ostravy a Vysokého Mýta. V poslední době se věnuji i náhrobkům – například náhrobek biskupa Petra Esterky, vzpomínková lesní kaple ve Střelicích či náhrobek brněnské rodiny Neumark. Byla to bohatá rodina, která měla náhrobek na ústředním hřbitově. Z fotek jsme věděli, že to byl portál s tympanonem lemující dveře do posmrtného života. Tvůrce se může chytit různých věcí a mě zaujalo toto. Dveře jsou krásné téma s duchovním přesahem. Proto jsem je ztvárnil v kamenném náhrobku trochu abstraktně a už jakoby pootevřené.

U obou typů staveb uvažujete, že existuje něco, co nás přesahuje. A to chcete symbolicky ztvárnit. Obřadní síně čerpají z půdorysů kostelů, ale staví se v prvé řadě pro lidi, kteří nechtějí mít pohřeb v kostele. Jiný účel nemají. Je to téma k diskuzi, protože nevyužívaných kostelů je u nás mnoho. Kostely jsou navíc polyfunkční, neslouží jen pro pohřby, ale koná se v nich mnohem víc akcí.

Například v Poličce vznikla podle mého absurdní situace – na jedné straně hřbitova je kaple a na druhé vyrostla nová smuteční síň. A tak si občas říkám, jestli trochu neplýtváme. Nelze přetavit kostel v něco, co by mělo širší využití? Ale stačí sundat kříž? To asi ne.

To by mě také zajímalo. Ono to přijde, ale nevíte kdy. Řekové rozdělovali čas na chronos a kairos. Chronos je chronologický čas. Nic moc se neděje, jen my stárneme. A kairos je čas těhotný myšlenkami a událostmi. Okamžiky, kdy člověk dostane nápad, propojí se s vesmírem a najednou je návrh na světě, patří mezi kairos. Jsou celkem krátké. Kreativní návrh nového kostela vzniká intenzivně asi hodinu, ale pak navazují další stovky a tisíce hodin práce.

Máme na kontě přes padesát návrhů rekonstrukcí, dvacet zrealizovaných úprav kostelů a pět novostaveb. Když se ale ohlédnu, vidím mezi jednotlivými kostely velké rozdíly. Kaple v Zubří je taková mladická exprese, kdy jsem měl spoustu emocí. Proto jsou tam barokní křivky, hvězdicový krov, trochu jako Jurkovič nebo Santini. Je to show. Dnes už mám emocí méně a projevuje se to i v architektuře. Podobá se to více meditaci – taková klidná vzducholoď plující v časoprostoru, trochu jako ze surrealistických obrazů.

Kostel je zasvěcený sv. Václavovi, takže je inspirovaný dobou. Je to rotunda, které Václav tehdy také stavěl. Já jsem takový hmotař a říkal jsem si, co s tím udělat. Snažil jsem se proto tu hmotu stěn odlehčovat, aby působila jako z papíru. Jsou do ní udělané zářezy, zdi se odchlipují a není vidět jejich tloušťka. Sbíhají se do přímky a tou proniká světlo.

To je jednoduché. Psal o tom už opat Suger před tisícem let. Světlo je symbol Boha a i Bůh je v bibli označovaný jako světlo světel. Mimochodem, se světlem pracovali i starověcí Egypťané, faraon znázorňoval slunce vycházející mezi dvěma pylony. Byl to přímý paprsek, který ozařoval, až oslepoval. Atmosféra uvnitř staveb tomu odpovídala. Já si to božství představuji jako difuzní světlo, které se odráží od člověka.

Ano, přesně tak.

Snažím se, aby člověk neviděl ven. Aby byl uzavřen v prostoru a nekoukal z okna do zeleně a nebrouzdal myšlenkami venku. Obdobně s tím pracuje i Ruller v židenické obřadní síni. V čele, kde leží rakev, je umělé světlo v podobě pochodní. Lidé jsou pod střechou a veškeré denní světlo přichází skrze prosklené boky atria – jako bychom se ocitli v řece Styx. Snažil se tak znázornit průchod skrz hranici obou světů.

Aby se tam cítil v bezpečí, ­přijatý, obejmutý, jako v mateřském lůně. Ocitne se v úplně jiném prostředí, než je svět za zdmi. A může se obrátit do svého nitra. Za tisíce let prošla sakrální architektura vývojem, ale některé věci zůstávají.

V prvé řadě musím zažít wow efekt, když vejdu dovnitř. Interiér kostela by měl obýt opakem vnějšího světa. V baroku byli lidé nevolníci, žili skromně, pracovali na poli a chodili blátivými cestami. Měli okolo sebe jen barvy stvořené přírodou. A pak přišli do kostela a začala show – fresky, obrazy, vitráže, které vyprávěly příběhy. Lidé neuměli číst a informace získávali z obrazů.

Dnes by ten pocit měl být stejný, jenom prostředí je naruby. Přicházím ze světa neustálých podnětů, reklam a internetu. Když vejdu do sakrální stavby, chci zažít klid a ticho. Nepotřebuji už vyprávějící sochy a obrazy. Ač je to jiné, tak ten kontrast mezi vnějším a vnitřním stále funguje.

Liturgie se vyvíjí, což ovlivňuje i vzhled kostelů. Současnou liturgii symbolicky nejlépe odráží poslední večeře s apoštoly, což je slavnost. Proto je půdorys mých kostelů kulatý, jako bychom seděli kolem stolu. Starší barokní kostely jsou umístěny na přímku. Odráží liturgii ustanovenou při tridentském koncilu, kdy bylo hlavní téma cesta k věčnému životu. Proto jsou podlouhlé – znázorňují cestu do věčného života, po které jdu směrem k oltáři.

Právě teď před sebou máme stavbu kaple na Vysočině. Venkov je oproti městu velmi progresivní a místní mě oslovili s návrhem kaple vytisknuté z 3D betonu. Až jsem se toho zalekl a byl chvíli skeptický. Ale vypadá to slibně a už máme návrh. Kaple bude mít tvar pětiúhelníku a technologie 3D tisku z ní umožní vytvořit jeskyni.

Nerad. Vím o těch stavbách víc, než bych chtěl. A to mě ruší. Navíc když jdu do takového kostela na mši, vážou se k tomu společenské povinnosti. Pocity klidu a soustředění tady zažívat nemůžu, ty mám jinde. Mám rád venkovský barokní kostel v Jedovnicích, který se předělával v 60. letech. To je téměř můj iniciační prostor.


(mar)