Výstava Loučení je intimní zpovědí o odchodu člověka

Smrt je přirozená součást života, kterou se musíme naučit přijmout. I to bylo posláním práce studenta Fakulty výtvarných umění VUT v Brně Tomáše Prokopa. Jeho výstava Loučení, se kterou absolvoval bakalářské studium, získala druhé místo od odborné poroty a cenu diváků na soutěži 8 z VUT. Inspiraci čerpal Prokop z vlastní zkušenosti a mezním situacím v životě člověka se hodlá v tvorbě věnovat i do budoucna.

Jak jste se k tématu smrti dostal?
Zadání jsem neměl. Tohle téma vzniklo z nějaké niterní potřeby. Ve své práci jsem se zabýval odchodem blízkého člověka nebo obecně odchodem jedince. Během života jsem se setkával s úmrtím blízkých lidí a nedávno mi umřela babička, jejíž odchod jsem těžce nesl. Potřeboval jsem se s tím nějak vyrovnat a v tom mi pomohla tato práce.

Plánoval jste to jako svou bakalářskou práci od začátku?
Nejprve to byly volné věci, ale po konzultaci s vedoucím práce profesorem Ambrůzem, u kterého studuji, jsem se rozhodl udělat z toho téma bakalářské práce. Mým hlavním cílem bylo ale osvobodit sám sebe, nechtěl jsem se omezovat.

Jak ve své práci chápete smrt?
Smrt se dá chápat jako pochmurné téma. Já jsem se k ní ale stavěl po celou dobu nekriticky a zcela otevřeně. Smrt totiž vnímám jako naprosto přirozenou fázi, která je zakončením všeho, co žije. Veškerého bytí. Ve smrti je i určité dobro. Tím, že stará rostlina odejde, dá možnost růstu a prostor nové rostlině. Já se s tím snažil zacházet symbolicky, nikoliv drasticky nebo provokativně. Snažil jsem se k tomu přistoupit jemně a myslím, že to bylo nakonec vnímáno jako decentní a citlivé.

Vycházíte z jiných umělců?
Na výstavě byly vyobrazeny tři věci, které se historicky opíraly o nějaký kontext. Byl tam obraz Loučení. Obdobnou tematikou se v období novoromantismu zabýval i Jakub Schikaneder. Téma smrti jako mystické či sakrální události se objevuje například v jeho obraze Poslední pomazání. Romantismus poukazuje na člověka v mezní situaci, který bojuje a nachází se na hranici mezi životem a smrtí. Smrtí se zabývali i autoři v období symbolismu. Moje věci se tedy opírají o určitý historický kontext. Duchovně jsem čerpal ze zmíněného Schikanedera či expresivního autora Edvarda Muncha. Jeho obraz U úmrtního lože byl inspirací pro mé druhé dílo Poslední pohled. U mě to má samozřejmě úplně jiný vizuální charakter, ale částečně jsem se některých děl dotkl. Nejedná se ovšem ani o citaci, ani o interpretaci.

Zmínil jste tři předměty. Co tedy výstavu tvořilo?
Výstava byla tvořena třemi artefakty. První věc byla Loučení, které symbolizovalo roztržení. To se ovšem nemusí týkat pouze smrti, ale i rozchodu, rozvodu. Člověk už se připravuje a očekává konec. V momentu, kdy byla hmota v ideální konzistenci, jsem ji roztrhl. Právě tržením vzniklo to odloučení. Jedná se o enkaustiku na sololitu, který nešepsuju. To je důležité, protože kdybych desky jakýmkoliv způsobem upravoval, tak už to pro mě bude umělé. Já pracuji se syrovým materiálem. Druhý byl Poslední pohled. Má odkazovat na poslední pohled, který se člověku naskýtá, když se loučí s dotyčným umístěným v rakvi. Je to černo-bílý fragment, který je oddělený sklem. Třetí věcí je Krabička s popelem, která je oproti těm dvěma monumentálním věcem maličká. Babička měla na zahradě strom, který, když umřela, uhynul taky. Já ho spálil a popel jsem uložil do krabičky, kterou jsem našel na dvorku téhož domu.

Obraz Poslední pohled je oddělen sklem. Proč?
Sklo je, jako jediný prvek, značně naddimenzováno. Vyjadřuje pocit oddělení. Sklo má zde roli znepřístupnitele, který zabraňuje přistoupit k obrazu, stejně jako my už nemůžeme k nebožtíkovi. On i my už máme vlastní, odlišné světy. Sklo funguje jako dělící rovina, kterou nemůžeme porušit.

Jak byla výstava instalována?
Důležitý byl kontakt se zemí. Moje věci, které bych nenazýval obrazy, ale spíše nízkými reliéfy, nevisely. Člověk totiž, stejně jako strom, roste od země. Tam je síla a napětí. Pracoval jsem také s reálným lidským měřítkem, což je důležité zmínit. Všechny věci jsou proto vytvořené podle lidské figury. Vše, kromě skla, vychází z reálného měřítka. Nechtěl jsou to komplikovat, proto bylo sklo pouze opřené. I tak bylo náročné s ním manipulovat.

Jak dlouho výstava vznikala?
Koncepce trvala delší dobu. Nebylo to tak, že bych si řekl, že za týden bude všechno hotové. Krabička vznikla těsně po smrti babičky, ale Loučení a Poslední pohled vznikly až o rok později. Byl to běh na dlouhou trať. Nechtěl jsem na to tlačit a nuceně něco vytvářet. Nechal jsem to plynout a ono si to samo našlo svůj čas.

Plánujete se tématu smrti věnovat i do budoucna?
Mám další nápady, jak by se s tímto tématem dalo pracovat. Už bych ale opustil enkaustiku, se kterou pracuji přibližně pět let. Nyní mě fascinuje asfalt. Takže by to šlo udělat ještě čistěji a jednodušeji. Samotné téma smrti pro mě teď ale není urgentní. Momentálně mám v hlavě jinou věc, která mi nedá spát. Vychází opět z biologických procesů a naší přirozenosti. Chtěl bych zachytit tření, kontakt, styk. Roztažením dvou obrovských hliníkových desek, mezi kterými bude vrstva asfaltu, zachytím ono napětí. Člověk pak bude procházet tím kontaktem a stane se jeho součástí.

(zep)

Vstoupit do fotogalerie

Témata