Ve Vídni jsem si začala mnohem víc vážit naší fakulty, říká juniorská mistryně světa v horolezení

Nemá zbrojní průkaz, ale zbraně ano. A umí je perfektně použít. Tak, že za to loni získala zlatou juniorskou medaili na mistrovství světa. Brňanka Martina Kratochvílová ovšem není střelkyně, ale lezkyně. Horolezkyně. Zbraň se totiž říká cepínům, které spolu s mačkami a lany ovládá dvaadvacetiletá studentka VUT bravurně.

Na rozhovoru se spolu domlouváme docela dlouho, je vidět, že jste hodně vytížená, a navíc teď pendlujete mezi Brnem a Vídní. Jste tam kvůli škole, nebo lezení?
Kvůli škole. Trávím tam celý rok v rámci studijního programu Erasmus. Musím ovšem přiznat, že lezení bylo jedním z kritérií při výběru destinace. A Vídeň zvítězila, protože je o dvě hodiny blíž k Alpám, ale zároveň blízko domů. Takže když to vypadá na pěkné počasí, přítel Lukin v Brně nabalí auto, vyzvedne mě ve Vídni a jedeme, kam se nám zrovna chce.

Jak se vám ve Vídni líbí? Co říkáte na tamní život v porovnání s Brnem?
Je pěkná, ale pro mě moc velká. I když myslím, že nemůžu moc soudit, protože vždy, když mám volno, uteču někam pryč.

A Vídeň po studijní stránce?
Začala jsem si tam mnohem víc vážit domovské stavební fakulty. Ten náš systém v Brně se mi líbí víc. Docela mi tu všichni závidí, když jim u každé druhé věci říkám: Jo, tohle jsme dělali prakticky… Celkově mám pocit, že u nás jde víc o to, aby člověk pochopil podstatu věci.

Co přesně studujete?
Stavárnu, obor konstrukce. Je to krásné propojení praxe, praktického myšlení a abstrakce s matematikou. 

Stíhat lezení i školu je určitě časově náročné. Co upřednostňujete? Svoji vášeň v horách, nebo školu jakožto přípravu na něco, co vás bude v budoucnu živit
Od začátku mi bylo jasné, že sport je jenom sport a škola má přednost. Drytooling, tedy moje horolezecká disciplína s cepíny a mačkami, není tenis, aby se tím člověk dokázal uživit. A aby se dostal ve svěťáku mezi špičku, nemá čas na nic jiného než na trénink. A to mi přijde nesmyslné. Navíc udělat si ze zábavy práci, je to nejhorší. Protože dřív nebo později přijdete o radost, kterou z toho máte. V podstatě mám jeden takový příklad doma.

Vašeho přítele?
Ano. Živí jako horský vůdce.

Pomohlo vám někdy lezení ve škole? Například, že vyučující ví, že lezete na vysoké úrovni, a proto třeba přimhouří oko při zkouškách.
To asi ne. Vždy jsem se ty dvě věci snažila oddělovat. Škola má přednost. Hodně mě to naučilo vůli a disciplíně. Už na střední mi často vycházeli vstříc bez toho, že bych musela mít individuál, ale na oplátku jsem si sama hlídala, abych splnila vše, co mám, a pokud možno s takovými známkami, aby nikdo nemohl říct, že tu školu flákám. A to mi, možná v trochu přehnané míře, zůstalo až doteď.

Do školy se lezení promítlo výrazně, co do ostatního života?
Tam pochopitelně taky. Třeba cestováním, kterého si užívám hodně. A pak do kamarádů. Jedna z mnoha věcí, která mě na lezení baví, je to, jak spojuje lidi ze všech oborů a sociálních vrstev, prostě ty, kteří by se normálně asi nesetkali. Není výjimkou, že spolu stojí pod skálou třeba zedník a inženýr s dvěma vysokými školami a živě diskutují, jak tam dát tu nohu, aby ten chyt konečně zabral. Navíc jsou to často takové hrabalovské postavičky s neuvěřitelnými historkami. Takže i když z nějakého důvodu zrovna nemůžu lézt, jedu do Moravského krasu třeba jen jistit a potajmu se obklopit těmi lidmi. Lezení mi dalo kamarády, za které bych dala ruku do ohně, a vím, že oni by pro mě udělali to samé. Navíc chvíli po tom, co jsem začala lézt, jsem potkala svou lepší polovičku, takže vždy, když máme oba volno, jedeme spolu někam lézt nebo běhat na lyžích.

Co kromě lidí vás na lezení baví? Proč vás pohltil zrovna tento sport?
Je pro mě důležité, že jsem pořád venku. To byl vlastně důvod, proč jsem začala se zimním lezením – abych se nemusela na část roku zavírat někam do zaprášené haly na lezeckou stěnu. Samozřejmě mě láká i to dobrodružství spojené s horami. To, že víte, že jediný, kdo vám v tu chvíli pomůže, jste vy sami nebo váš parťák.  Že co jste zapomněli, to nemáte, a že všechna rozhodnutí jsou jen na vás.

Bojíte se někdy?
Asi každý se někdy bojí. Ale je důležité umět se uklidnit a objektivně zhodnotit, kdy je strach opodstatněný, a kdy je to naopak jen něco, co situaci pouze zhoršuje. Bohužel v horách člověk riziko může jen minimalizovat, nemůže mu zabránit úplně. Moje máma říká, že ji uklidňuje aspoň to, že když už rozum nemám já, tak ho mají ti, se kterými jezdím. Ale štěstí se nedá poručit.

Čím je vaše disciplína specifická?
Je to hodně silový sport, u kterého musíte i dost přemýšlet a soustředit se na to, co dělá vaše tělo. Často je to třeba o práci s těžištěm. Takže vlastně síla bez techniky je úplně zbytečná. Na závodech ale samozřejmě rozhodují i další věci, jako třeba broušení cepínů.

Jakého svého lezeckého úspěchu si vážíte nejvíc?
Papírově je to asi zlatá medaile z Mistrovství světa juniorů v drytoolingu (2014) a desáté místo na jednom ze závodů světového poháru. Ale osobně mám asi vždycky větší radost z každé pěkné vylezené cesty, kdy musím trochu překonat sebe samotnou.

Máte teď sezonu?
Úplně ne, letos nemám čas pořádně trénovat a tím pádem závodit, tak je ta zima trochu volnější. Teda spíš v tom smyslu, že nic doopravdy nemusím. Trochu to lezení teď flákám, ale tím víc se snažím věnovat škole a využít toho, že Lukin se mnou ještě neztratil trpělivost a snaží se mě naučit pořádně lyžovat. Takže letos víc času trávím na skialpech nebo ve freeridu. Ale ani léto není o moc volnější. Jezdíme lézt na skalky, třeba do krasu, a do hor.

Jak se daří drytoolingu v České republice a konkrétně v Brně?
Letos je slabší rok, protože naše nejlepší závodnice Lucka Hrozová skončila a my ostatní jsme se nějak rozutekli do světa. Navíc kvůli neshodám majitelů brněnských lezeckých stěn není ani kde pořádně trénovat. Ale třeba to příští rok bude lepší a Brno zase bude centrem českého drytoolingu.

Kateřina Konečná

Vstoupit do fotogalerie

Témata