Když si v dětství měli Šimon Skurka s bratrem vybrat, jakému sportu se budou věnovat, po vzoru tatínka s karatistickou historií padla volba na bojové sporty. „Měli jsme v podstatě na výběr ze dvou – juda a aikida. Zašli jsme se s bráchou podívat na trénink aikida, ale vůbec nás nezaujalo. Pro nás jako děti to bylo moc abstraktní. Lidé stáli před zrcadlem, dělali něco ve vzduchu. Naopak na judu probíhal trénink v podobě různých her. Děti se různě přetlačovaly a zkoušely si různé konkrétní věci,“ popsal mladý judista, proč nakonec padla volba právě na tento sport.

Ačkoliv oba začínali ve Štramberku, brzy jim začal být místní oddíl malý. „Byl to skvělý oddíl, který nám dal základy. Pokud se chce ale člověk posouvat, potřebuje nové sparing partnery. I když bojuje za sebe, nemůže bojovat bez ostatních. Proto jsme se přesunuli do klubu v Hranicích, kde jsme členy doteď,“ vysvětlil Skurka. Ten ale momentálně trénuje spíše v brněnském oddíle. „Kvůli škole jsem se domluvil v Brně. Člověk by čekal, že když je to cizí oddíl, nepůjde to tak snadno. Ale vyšli mi ve všem vstříc a zachovali se ke mně skvěle,“ podotkl judista.

Právě přátelskost je jedna z věcí, kterou na tomto sportu v Česku Šimon Skurka oceňuje. „Donedávna byla komunita juda u nás malá. Díky úspěchu Lukáše Krpálka na olympiádě se samozřejmě velmi rozrostla. Ale přátelské vztahy zůstaly,“ ocenil Skurka. Myslí si, že dobré vztahy vycházejí i ze samotné podstaty juda. „Právě proto, že víme, že bez soupeře to nejde, jsou judisti od mala vedeni k velké úctě. Respektují protivníka, o čemž svědčí i to, že se mu před i po zápase několikrát pokloníme,“ dodal Skurka.

Zároveň přiznává, že přenastavit se z kamarádství do boje mu pak občas dělá problémy. „Samozřejmě vnímám, že soupeř je můj kamarád a nechci ho zranit. Výhoda juda ale je, že ke zranění většinou nedochází úmyslně. Když mě někdo hodí předpisově na záda, vůbec nic se mi nestane. Problém je, že já na ty záda nechci, takže se snažím vykroutit, nechám tam třeba ruku a zraním se v podstatě sám,“ vysvětlil.

Ačkoliv se snaží úspěšný judista stále udržovat v závodní formě, přiznává, že kvůli škole netrénuje zdaleka tolik, kolik by chtěl. S množstvím tréninků na reprezentační úrovni to totiž ani není reálné. „Říká se, že jde dělat vrcholový sport i školu. Ale dost záleží, jaký sport a jakou školu. Na této úrovni se bavíme o deseti trénincích týdně. Závodníci běžně trénují dvoufázově, a kromě samotného juda chodí do posilovny a běhat,“ přiblížil Šimon Skurka.

Jezdí také na mezinárodní judistické kempy, kde mohou cvičně bojovat se závodníky z celého světa. „Hodně pilujeme techniku a zápasení. V judu jsou totiž desítky chvatů, ale na závodech každý z nás používá jen zlomek. I když můžu teď z hlavy vyjmenovat padesát chvatů, používám pravidelně třeba pět. A každý se v boji posouvá. Nikdo se nepere deset let stejně. V momentu, kdy už soupeři mých pět chvatů znají a vědí, co čekat, musím to změnit. Proto si pořád osvojujeme nové a trénujeme jejich zapojení do zápasu,“ vysvětlil Skurka.

Myslí si, že nejlepší výkonnost mají judisté okolo pětadvacátého roku. Po třicátém roce pak podle něj začíná pomalu klesat. Přesto většina závodníků u juda zůstává i po zbytek života alespoň rekreačně. To má v plánu i Šimon Skurka, kterému se i přes náročné studium ale v závodech stále daří. Kromě 1. místa na Českých akademických hrách obsadil i 5. místo na Mistrovství ČR v judu a umístil se také v první desítce Sportovců roku na VUT.

(zep)