Sto zákazníků za dekádu není meta, nad kterou by IT firma jásala. Pokud jde ale o úzce specializovaný software pro modelování hyperelastických těles, je to úspěch. Obzvlášť, když zaujal komerční giganty i proslulé vědecké instituce, jak jsou KU Leuven, KTH Stockholm či Max Planck Institute. Software Hyperfit nabízí VUT zájemcům od roku 2010 a kromě příjmů z licencí přináší univerzitě i dobré jméno: od USA, přes celou Evropu až po Jižní Koreu či Japonsko.
S nápadem na software Hyperfit přišel Pavel Skácel, když se s kolegy na Ústavu mechaniky těles, mechatroniky a biomechaniky zabývali výzkumem cévních stěn. „Většina měkkých tkání v lidském těle je de facto biologický hyperelastický materiál. Hyperelastický znamená, že jsme schopni mu způsobit velkou deformaci, ale poté, co zatížení pomine, se vrací do původního tvaru. Pro většinu lidí je typickým představitelem syntetických hyperelastických materiálů třeba guma nebo molitan,“ vysvětluje Pavel Skácel.
Ve výzkumu mechaniky těles i při její praktické aplikaci v průmyslu je běžným postupem provést nejprve materiálové zkoušky na tvarově jednoduchém vzorku. Výsledky zkoušek, které kvantifikují, jaké má vzorek vlastnosti a jak se chová, využívá následně počítačová simulace. „Problém je, jak překlenout díru mezi materiálovými zkouškami a simulačními výpočty, protože výsledky zkoušek v podobě, v jaké je získáváme, nejsou obvykle ve formě, se kterou umí simulace pracovat. Je potřeba na ně nakalibrovat materiálový model. A pro specifické modely hyperelastických materiálů chyběl vhodný nástroj. Proto jsme se rozhodli, že si jej vytvoříme,“ vzpomíná Skácel.
Uživatelské rozhraní softwaru Hyperfit | Autor: Pavel Skácel Základní skripty měl Skácel už ve své diplomové práci. Ve spolupráci s týmem Jiřího Burši pak vytvořil počítačový program, který měl usnadnit práci výzkumníků na ústavu. „Už během vzniku softwaru mě napadlo, že když je za tím tolik práce, byla by škoda, kdybychom program využívali jen my. Měl jsem ale na mysli spíš volné užití, nenapadlo by mne, že ho jednou budeme prodávat,“ dodává Skácel.
Přiznává, že ošetřit v prostředí veřejné vysoké školy licenci k duševnímu vlastnictví není jednoduché a protože sám pracuje i ve firmě, ze srovnání ví, že to může být i zdlouhavé. I když se prostředí byznysu a univerzity v mnohém liší, přesto má Pavel Skácel jasno. „Nechci se stát podnikatelem, který nebude mít čas na výzkum a programování. Raději budu programátorem, i když to půjde trochu krkolomnější cestou,“ říká.
Se správou a licencováním softwaru mu pomáhá Odbor transferu technologií VUT. „Software na našem odboru obvykle neřešíme. Doktor Skácel se však v roce 2010 rozhodl svěřit nám jej do správy. Nedávno jsme uzavřeli stou licenční smlouvu. Nejde o věc, která by změnila svět, ale spíše o to, že relativně malá věc dokáže přinášet malé úspěchy po velmi dlouhou dobu a postupně si vydobýt své místo,“ hodnotí vedoucí Odboru transferu technologií VUT Roman Molík.
Licenční poplatky nejsou nijak vysoké, za dekádu, co VUT software nabízí, přinesl škole kolem 600 tisíc korun. Velkým přínosem je ale dobré jméno, které s sebou šíření Hyperfitu nese. Dnes pomáhá software třeba výpočtářům z firmy Swarovski nebo odborníkům v německém Max Planck Institute. „Asi největší radost jsem měl ze zájmu firmy Axel Products, což je v oblasti hyperelastických materiálů jeden z lídrů na světovém trhu. Věnují se testování materiálů i školením a sami mě oslovili, jestli by mohli Hyperfit zařadit mezi školicí materiály. Následně se dokonce stali distributorem našeho programu na území USA,“ uzavírá Skácel.
