V patnácti letech si Anna Ambrozková předsevzala, že jednou pojede do Afriky. „Zajímala mě africká kultura, životní styl. Chtěla jsem se tam podívat. Chtěla jsem Afriku poznat a bylo mi jedno, do které země pojedu. Věděla jsem jen, že chci jet na delší dobu. Že nechci být turista, co tam pobude čtrnáct dní a zase poletí domů,“ popsala mladá studentka. Na kurzu pro skautské vedoucí se navíc seznámila s jinou dívkou, která se právě vrátila z projektu v Kongu. „Vzala jsem si na ni kontakt a řekla si, že ideální doba pro odjezd bude mezi bakalářským a magisterským studiem,“ dodala Anna Ambrozková.

Jak si předsevzala, tak taky učinila a po dokončení bakalářského studia vyrazila do africké Angoly. „Přihlásila jsem se přes salesiánský program, který mají pro mládež. Vysílají dobrovolníky do celého světa a já věděla, že pojedu někam do Afriky. To, že pojedu do Angoly, navrhli až oni,“ upřesnila Ambrozková s tím, že programy mimo Evropu jsou vždy minimálně na deset měsíců.

První tři a půl měsíce strávila v Lueně. „Je to až u hranic se Zambií. Říkají tomu sice vzdálený venkov Angoly, ale žádná malá vesnice to není. Luena má až dvě stě tisíc obyvatel,“ upozornila Ambrozková. Po více než čtvrt roce se pak dostala do hlavního města Angoly Luandy. „Ta má šest a půl milionu obyvatel, takže to byl trochu šok,“ dodala se smíchem.

Na novou zemi i novou kulturu si Anna Ambrozková musela zvykat sama. V Angole je sice ještě jeden český dobrovolník přes stejný program, ten ale pobývá v jiném městě a za téměř rok pobytu ho Anna Ambrozková potkala jen třikrát. Osamělá ale prý rozhodně není. Pobývá totiž v salesiánské komunitě, která se nachází přímo v areálu školy, kde česká dobrovolnice učí. „V jednom domě bydlí kněží a dobrovolníci. V druhém domě jsou pak dobrovolnice. V areálu je i škola, kde odpoledne a večer učím,“ uvedla Ambrozková, která navíc pravidelně dojíždí do centra pro chlapce z ulice. „Jsou to opravdu kluci sebraní z ulic. Mnohdy přijdou sami. Někdy je tam dají jejich rodiče, protože nemají prostředky na jejich výchovu a vzdělávání,“ dodala.

Anna Ambrozková učí matematiku, hudební výchovu a angličtinu. Kromě osmé a deváté třídy má i středoškoláky. Ačkoliv v Česku nikdy neučila, říká, že s tím nebyl větší problém. „Byla jsem skautská vedoucí, pomáhala jsem na farních táborech, trénovala děti v plavání, občas doučovala, takže nějaké zkušenosti jsem měla. Ale jinak jsem si zvykla celkem rychle a nebyla to nějaká překážka,“ uvedla Ambrozková.

Přesto upozorňuje, že učení v Africe je náročné. „Učení jako takové mě velmi baví, ale problém je, že se tu děti neučí tak snadno. Jednak je jich ve třídách hrozně moc. V průměru okolo pětačtyřiceti. V jedné třídě mám i padesát čtyři dětí. A i když se snažím všechno vysvětlovat tím nejlehčím možným způsobem, obvykle to pochopí tak čtyři děti z celé třídy. Stačí, abych do příkladu dala jiná čísla, a většina z nich vůbec nechápe, co se děje,“ vysvětlila úskalí výuky mladá dobrovolnice. Problém je podle ní i v tom, že angolské děti nejsou zvyklé se samy učit. „Čekají, že jim všechno vysvětlí učitel. A pokud to nepochopí v hodině, tak to nepochopí. Nejsou zvyklé zeptat se spolužáků nebo si domluvit doučování,“ dodala Anna Ambrozková, která vyučuje v portugalštině. Než do Angoly odjížděla, portugalsky ale téměř neuměla. „Je to vcelku lehký jazyk. Hodně slovíček je podobných s angličtinou, takže jsem si často pomohla tím. První tři měsíce jsem navíc byla hozená do vody. Neměla jsem s kým mluvit jinak než portugalsky, takže to šlo velmi rychle,“ podotkla.

V Angole je momentálně devátý měsíc a brzy se bude vracet do Česka. Přesto už přemýšlí, jak se zase do Afriky podívat. „Naprosto to tady předčilo moje očekávání. Místní lidé jsou neuvěřitelně přátelští a to mi v Česku bude chybět. Samozřejmě chci dodělat nejprve vysokou školu, ale už přemýšlím, jak bych se sem mohla vrátit třeba alespoň na prázdniny,“ uzavřela česká studentka, která podobnou zkušenost vřele doporučuje i ostatním.

(zep)