USAR týmy jsou v republice dva, v Praze a Ostravě. Ty se každý měsíc střídají v držení pohotovosti. Nicméně problém je trochu u mě, protože já jsem zatím jediný statik USAR týmu, takže bych měl být k dispozici pořád. Naštěstí v případě Bejrútu jsem měl službu a držel jsem dokonce pohotovost na svém útvaru, takže se to dobře sešlo. Nebyl jsem například nikde na dovolené, jako někteří mí kolegové, kterým byla okamžitě zrušena a rovnou pro ně přijely hasičské vozy, které je na majáky odvážely si sbalit a pak na letiště. Je to taková hurá akce, ale vše samozřejmě koordinuje operační středisko z generálního ředitelství v Praze. Lékařská prohlídka, celní procedury a už jsme v letadle.

Členem USAR týmu jsem od podzimu 2013. Když jsem se do USAR týmu hlásil, tak jsem do životopisu uvedl, že jsem stavební inženýr a mám 10letou praxi na stavbě. Toho se hned kolegové chytli, protože zrovna v tu dobu hledali statika. Nejdřív jsem se zalekl, ale postupně mě přesvědčili. Musel jsem si dodělat nějaké zahraniční kurzy, absolvoval jsem i cvičení, kde jsem měl možnost vidět práci svých zahraničních kolegů-statiků z USAR týmů. Tohle celé pak vyústilo až v letošní misi v Bejrútu, protože do té doby náš USAR tým v rychlosti nabídky pomoci předběhly jiné státy. Takže až letos jsme byli mezi první pěticí akceptovaných týmů, které vyjely okamžitě. Mezi prvními na místě byli také Francouzi, Řekové, Rusové nebo Němci.

Ano, jako první nastupuji já a můj kolega, který má detektor na nebezpečné látky. Případně jde ještě vedoucí kynolog. Coby statik vizuálně kontroluji konstrukce, dělám fotodokumentaci, náčrty a kolega si hlídá detekci nebezpečných látek, což bylo důležité hlavně při této akci, kdy jsme ze začátku ani neměli jistotu, co vlastně přesně mohlo uniknout. Navzájem se při tomto prvním průzkumu jistíme. Po návratu z objektu sdělíme veliteli týmu, co jsme našli uvnitř, kam nevstupovat, kde je vyšší riziko a případně, jak ho zabezpečit. V Bejrútu bylo specifické, že jsme nalézali obrovské množství azbestových prvků. To bylo na první pohled vidět: v horkém vzduchu, který se jen tetelil, poletovala azbestová vlákna. I proto jsme museli pracovat celou dobu v respirátorech, abychom si ochránili dýchací cesty.

První je vždy vizuální kontrola, ale pak máme i přístroje, např. teodolit, které pomáhají hlídat stabilitu budovy. Kolega zodpovědný za bezpečnost si venku s píšťalkou hlídá, jestli se konstrukce někde neposunula. V takovém případě musíme po zvukovém signálu okamžitě místo opustit. Na druhou stranu musím říct, že k tomu v Bejrútu nedošlo, protože jsme nacházeli vcelku stabilní sutiny. Kolegové, kteří byli už dříve v Pákistánu, zmiňovali, že tam byly většinou zděné konstrukce, které jsou náchylnější k poruše. Zde jsme procházeli většinou ocelové příhradové konstrukce kombinované se zdivem, nebo železo-betonové monolitické konstrukce. I to mělo velký vliv na to, že mnohé objekty ještě poměrně bezpečně držely tvar, což nám usnadnilo práci.

Kolik lidí se Vám podařilo zachránit?

Všichni jsme tam samozřejmě jeli s tím, že budeme zachraňovat životy… Nicméně náš tým dostal k průzkumu sektor bývalých skladišť, jednoho obchodu a celního úřadu. K výbuchu došlo po šesté večer, kdy tyto objekty byly nejspíš prázdné, takže jsme nenašli žádného zraněného člověka, ale naštěstí ani žádné tělo. Když totiž USAR tým nezachraňuje životy, tak musí místním úřadům potvrdit, že v místě nezůstalo žádné tělo, protože pak najedou stavební stroje a sutiny jednoduše odhrnou. I kolegové z Německa zmiňovali, že jejich výjezd byl bez nálezu. Místní zástupci armády nám řekli, že nalezení mrtví byli většinou v ulicích přístavu, který byl kompletně zničený.

To je vlastně automatické, protože jsme všichni příslušníci Hasičského záchranného sboru ČR, kde jsou povinné vstupní psychotesty. Když má někdo zvýšenou citlivost, není přijat do sboru, protože by nemohl přijít do styku s tak traumatickými situacemi. Bohužel kvůli tomu končí i řada jinak kvalitních uchazečů.

USAR tým je primárně zaměřený na následky zemětřesení, takže všechny situace, které jsme nacvičovali, byly spojené se zemětřesením. Ale toto byla průmyslová havárie, kdy i působení na statiku budov bylo trochu jiné než při otřesech. Nicméně samotné vedení operace to při zásahu nijak neovlivnilo. Mimo standardní procedury bylo využití statiků USAR týmů při posouzení bezpečnosti narušených budov mimo přístav. Jako poradci jsme poslední dva dny ve spolupráci s místními statiky procházeli tzv. staré město Bejrútu a pomáhali místním s určením závažnosti poruch budov a tedy i bezpečnosti jejich dalšího užívání.

Proč jste si vlastně vybral dráhu hasiče?

To byl dětský sen, už jako dítě jsem byl mladý požárník, jak se to tehdy nazývalo. Máme to ostatně v rodinné tradici, stejně jako studium stavařiny. Bavilo mě to, oba rodiče pracovali ve stavebnictví a já byl od malička na stavbě, takže přirozeně vyplynulo, že jsem šel na stavební průmyslovku a pak na Fakultu stavební. Práci hasiče jsem tehdy bral jen jako koníčka, proto jsem šel nejprve po dráze stavaře. Zhruba po deseti letech praxe u mě ale došlo k vyhoření, kdy jsem si řekl, že chci spíš jít za svým dětským snem a zachraňovat životy. Takže jsem si podal žádost a chtěl se stát výjezdovým hasičem. Jenže když uviděli mé vzdělání, tak ze mě rovnou udělali velitele stanice, což je spíš manažerská pozice, takže jsem se k výjezdům dostal méně, než jsem čekal. Sice jsem občas k zásahům vyjížděl, ale ne tolik, jak jsem si původně přál.

Ta pozice se přesně jmenuje služební statik USAR týmu. Když se totiž člověk podívá na autorizovaného statika v České republice, tak je to něco úplně jiného. Já nedělám sofistikované výpočty, nepoužívám software, na to v polních podmínkách není prostor. Místo toho mám školení na kolapsy budov, jejich příčiny, vím, jak udělat rychlé vyhodnocení situace a návrh provizorních opatření, aby tým mohl pracovat v co nejbezpečnějších podmínkách. Takže i když jsem statik, tak to není klasický statik s kulatým razítkem, protože neřeším trvalé zabezpečení budov nebo jejich revitalizaci, to už není má práce.

Pro mě to bylo poznání, jak tato země funguje. Byl jsem překvapený, jak zde dominuje armáda, která vše řídila. Když jsme na úvodním mítinku s vedením operací představili naše možnosti a vybavení, tak přišlo rozčarování. Nasazení byl oddalováno, místní armáda totiž pracuje jiným stylem. To byl trochu šok, protože jsme cvičeni na okamžitý zásah a minimální prostoje. Naštěstí po zásahu několika ambasád jsme ještě ten den nakonec byli nasazeni. Libanon je obrovsky zadlužený a má i velké problémy s korupcí. Nespokojenost místních s vládou je velká, dokonce tam v době našeho příjezdu začaly protesty obyvatelstva. Původně jsme si mysleli, že to směřuje i na zahraniční pomoc, ale pak jsem ukázalo, že jde o nespokojenost s místní politickou reprezentací. Naopak obyčejní Libanonci nás na ulici zastavovali, ptali se, odkud jsme, nabízeli nám zdarma balenou vodu i potraviny, i když sami měli nedostatek. Naši práci pak velmi oceňovali, což bylo skutečně milé.

Určitě jsem, teď po první misi mi to i dává mnohem větší smysl. A jinak to vlastně ani nejde, protože jsem stále jediný statik týmu, ale doufám, že nás bude v budoucnu víc. Nějací zájemci se po Bejrútu objevili, tak snad na to brzy nebudu sám.

 

(rdk)