Moje rodina bydlela v Brně už v době německé okupace a také za druhé světové války. Studium na univerzitě v Brně jsem si musela vybrat částečně z finančních důvodů. Byla jsem dítě z tzv. buržoazní rodiny, můj otec byl na počátku 50. let málem popraven. Rodiče ale měli kontakty na různé vysoce postavené komunisty, a tak jsem nakonec byla po mnoha přímluvách připuštěna k talentovým zkouškám a v roce 1960 jsem byla přijata na Fakultu stavební VUT. Mnoho mých přátel z basketbalu, jazzových klubů, divadel, galerií a ateliérů, které jsem navštěvovala, tehdy studovalo na brněnské technice. Protože jsem ale inklinovala nejen k technickým předmětům, ale také jsem měla vždy zájem o umění všeho druhu, bylo mi bližší studium architektury, než jen střízlivé stavebnictví. Navzdory politice, ignoraci členství v pionýru či jiné svazácké organizaci jsem byla na architekturu přijata.

Studia byla rozhodně rozmanitá. V prvním společném ročníku jsem trávila půl roku ve škole a půl roku na stavbě. Díky tomu jsem se naučila plnit míchačku, asfaltovat, podbíjet a mám i výuční list zedník-zdič, který jsem nikdy nepotřebovala. Pamatuji si, že u zápisu byla jedna anglická studentka, která tehdy rovnou odjela zpátky do UK. Studovali s námi tehdy Kubánci, které jsme velmi litovali, hlavně v zimních měsících. V roce 1962 jsem se zúčastnila beánií, které byly oficiálně rektorem Medunou zakázány. Vedení školy mě nechalo policií identifikovat coby „buržoazní chuligánku“ a spolu s dalšími čtyřmi studenty příkladně potrestat vyloučením ze všech československých univerzit. Dostala jsem podmínku roční manuální práce, kdy jsem pracovala jako soustružnice v Tesle a také řídila tramvaj. Díky tomu vím, že každý může pracovat rukama, ale hlavou jen někteří. Později jsem se mohla do školy vrátit, ale znovu jsem ji přerušila v roce 1964, protože tehdejší manžel nechtěl, abych v těhotenství studovala. Kvůli tomu jsem musela opakovat talentové zkoušky. Později jsem opakovala i všechny společné stavařské zkoušky, jako statiku, mechaniku, matematiku nebo ocelové konstrukce, protože se mezitím změnil sylabus a náplň kurzu.

Nikdy jsem nechtěla emigrovat. Jako příslušnice střední třídy a později osamělá matka, existenciálně poučená o vlastní zodpovědnosti, jsem se nikdy nehodlala zabývat mstou, poučováním či trestáním jiných. Ani jsem nechtěla hledat osobní výhody, protože podle mě oportunismus trochu souvisí s českou povahou. Potkala jsem ale svého budoucího manžela, Angličana studujícího na Akademii umění v Praze, který se věnoval nástěnným malbám. Seznámili mě s ním kolegové a přátelé z okruhu chartistů a Václava Havla. Poté co jsem vedla technickou správu na Barrandově a projektovala, jsem pracovala v Národní galerii v Praze. Z důvodu sňatku se západním cizincem jsem ale byla propuštěna, a tak jsem se v roce 1985 rozhodla následovat manžela do Londýna. Později jsme se ale rozvedli.

Jako český koncepční architekt jsem neměla ve svých 40 letech zdání o britských stavebních zákonech a regulacích. Začínala jsem prostě jako technická kreslička, a to mizerně placená. Ani reference od Dalibora Veselého mi nepomohly. Po telefonu mě Eva Jiřičná a Jan Kaplický ujistili, že měli začátky stejně těžké. Bohužel pracovat pro Rogerse, Fostera nebo Zahu Hadid nebylo možné, protože neplatili ani základní sazby a já musela platit půjčku na byt. Pracovat v architektonických týmech velkých společností jsem začala až v roce 1987 jako asistentka architekta. Po vypršení smlouvy jsem pak většinou odešla. Souběžně jsem pracovala o víkendech a v rámci půl úvazků v ateliérech a jako architektonický dozor na stavbách. Přesčasy jsem neměla placené. Nakonec jsem skončila v architektonickém ateliéru, který spolupracoval s londýnskou stavební společností, kde jsem pracovala na projektech pro Irsko či Německo. V těchto zemích jsem také mohla vykonávat praxi jako registrovaná architektka.

Školení architektů v UK je jiné. Po 3 letech bakalářského a dalších 3 letech magisterského studia musí absolvovat zkoušky RIBA, aby se stali registrovanými architekty. Pak teprve mohou mít vlastní praxi a jsou pojištění. Můj dojem je, že architekt je tu vždy služebníkem klienta, který si zaplatil. Detaily staveb jsou tak často opakovány a málokdo se odváží k nějakému netypickému prvku či designu. „Zaarchitektovat“ si může jen s osvíceným či ctižádostivým, vždy ale bohatým, klientem. Bohužel jde především o zisk, nikoliv o spolupráci či společné úsilí zachovat, zrenovovat nebo postavit nějakou budovu. Protože v malých ateliérech se snaží z finančních důvodů omezit spolupráci se specialisty, tak zde asistent architekta mnohdy supluje jejich práci.

Dnes jsou informace všude dostupné. Kdo se chce stát expertem v nějaké konkrétní části navrhování staveb, tak ať určitě zůstane ve svém oboru a na jednom stálém místě. Kdo je ale zvídavý, má výdrž, odvahu, pokoru a chce se stále učit novým věcem, ať jde do zahraničí. Pro mě to byl trochu nechtěný osud, který potřeboval velkou vytrvalost.

(rdk)