Lidé

31. března 2021

Staré stroje mají úplně jinou duši, říká Tomáš Flimel

Tomáš Flimel zrenovoval technické zázemí vily Tugendhat | Autor: Jan Prokopius
Říká o sobě, že se narodil s klíčem v ruce. Stroje a hračky, které v dětství rozebral, byly jen první krok na cestě k restaurování historických strojů a zařízení. Absolvent Fakulty strojního inženýrství VUT Tomáš Flimel se svojí firmou zrenovoval třeba technické zázemí vily Tugendhat, ztracený lesk vrátil i historické varně Plzeňského Prazdroje nebo secesnímu výtahu na zámku Valtice. Z jeho slov je cítit láska k řemeslu a i když mluví o strojích, lze mu snadno uvěřit, že jim opravdu umí vdechnout život.

Kdy se u vás objevila vášeň pro stroje?
Přivedl mě k tomu tatínek, který, ač sám právník, oceňoval technické vzdělání a líbily se mu parní lokomotivy, chodili jsme se na ně dívat na nádraží. Byl jsem ten typ dítěte, co všechno rozloží na součástky, nebylo možné dát mi autíčko, abych ho nerozebral. Pamatuju si, že jsem hrozně toužil po jedné hračce, pásovém traktoru na baterku, a svatosvatě jsem sliboval, že ho nerozeberu. Vydrželo to jenom chvilku a už z něj lítaly motorky.

Od roku 1992 máte vlastní firmu, která se zaměřuje na restaurování historických strojů a zařízení. Čím to, že jste vás víc lákaly renovace než inovace?
Byl jsem rodiči vedený k tomu, že staré věci jsou krásné a nemusí být na vyhození. Díky tomu jsem k nim získal vztah, ať jde o umění nebo o stroje. Už od mládí mě fascinovaly parní stroje pístové, což je mimochodem obor, kde jsem jmenovaný i soudním znalcem. Když jsem šel studovat, tyto stroje už se nepoužívaly, ale nejblíž k nim měly parní turbíny, tak jsem vystudoval obor tepelné a jaderné stroje a zařízení. Hodně mě ovlivnila i střední škola, nejprve jsem se totiž vyučil strojním zámečníkem, a když jsme nastoupili na praxi do První brněnské strojírny, školili nás lidé, kteří se vyučili ještě za první republiky. Co jsem se od nich naučil, z toho čerpám celý život, zejména z jejich vztahu k řemeslu a práci. Na vysoké škole jsem si zase doplnil teoretické znalosti. Když dostanu požadavek na opravu historického stroje s tím, že má zase fungovat, bez teorie bych často tápal. Je to právě spojení praxe a teorie, které je pro mě klíčové. S tímto přístupem jsem pak začal vyhledávat staré parní stroje a různé mechanismy a dělám to dodnes. Staré stroje mají úplně jinou duši.

Jak probíhá oprava historického zařízení, když dostanete do ruky něco, co není kompletní a neexistuje k tomu žádný návod?
U starých věcí je často div, že se vůbec zachovaly a ano, nejde jít do nějaké kanceláře a poprosit o výkresovou dokumentaci. Dělám to tedy na základě mnohaletých teoretických a praktických zkušeností. Pak je výzva se do toho pustit a uvést věc do solidního stavu. Řada lidí by to třeba označila za rezavé a k ničemu, ale hodnota historických věcí nedegraduje, ta jde pořád nahoru. Určitě znáte jméno Františka Křižíka a jeho obloukovou lampu. Před pár lety jsme dostali zadání vytvořit funkční kopii této lampy. Neexistoval k ní žádný výkres, jen historická lampa, která ani nebyla kompletní. Mnohé věci jsme museli obejít nebo jsme si nebyli jistí; jsou v ní například jádra z nějakého materiálu s příměsí síry a my jsme nevěděli, jestli je tam síra schválně, nebo je to jen důsledek tehdejší nečisté výroby. Ale povedlo se a v muzeu v Litomyšli mají funkční obloukovou lampu.
Já jsem vždycky prosazoval renovace historických zařízení do stavu, kdy bude mít návštěvník pocit, byť by se díval na nefunkční stroj, že stačí přiložit pod kotel a může to fungovat.
Máte za sebou renovaci řady ikonických objektů. Je pro vás některá zakázka opravdu srdeční záležitostí?
Každá byla něčím krásná. Třeba Dalešický pivovar: když jsme tam přišli, všechny původní technologie až na hrubé části byly vytrhané a vyhozené. My jsme varnu doplnili do pohledového stavu, není tedy funkční, ale když návštěvník přijde, evokuje to v něm dojem, že může varna začít kdykoliv fungovat. Povedla se nám i práce na historické varně v Plzeňském Prazdroji, která byla v žalostném stavu. A samozřejmě vila Tugendhat.

Od vily bydlíte de facto za rohem, chodil jste tam obrazně řečeno v papučích?
Dalo by se to tak s nadsázkou říct. Ve vile jsme renovovali vybraná technická zařízení, například historickou kotelnu, systémy stínění, vzduchotechniku či lampy. Od té doby tam každého půl roku děláme servisní údržbu a velice nás těší, jak zařízení funguje a že je o něj v rámci prohlídkových okruhů zájem. Já jsem vždycky prosazoval renovace historických zařízení do stavu, kdy bude mít návštěvník pocit, byť by se díval na nefunkční stroj, že stačí přiložit pod kotel a může to fungovat.

Kde na renovace vůbec sháníte součástky?
Mám poměrně rozsáhlou sbírku. Bavíme se o věcech, které nekoupíte v hobbymarketu. Se sbíráním historických součástek jsem začal ve svých sedmnácti a některé mám doma léta, než je vůbec použiju. Dřív nebylo shánění tak těžké, ale pořídit v současné době nějaké historické zařízení z původního místa je prakticky nemožné.

Uspokojuje vás vracet starým strojům život? A je něco, na co byste si chtěl sáhnout, nějaký váš restaurátorský sen?
Krásných věcí mám za sebou už hodně, takže přímo restaurátorský sen asi nemám. Historických věcí, které by si zasloužily péči, je ovšem pořád dost. Spíš mě mrzí, že mi uteklo pár unikátních kousků, u nichž jsem byl blízko a nepodařilo se mi je zachránit, skočily ve šrotu. Někdy se to naopak povedlo. Jednou jsem třeba viděl, jak ve starém činžovním domě ze 20. let opravovali elektřinu a vyhazovali krásné porcelánové sklepní lampy. Místo, aby je vyčistili, nahradili je plastovými výlisky a staré lampy vyházeli na dvůr. Jedna ta vyhozená lampa teď svítí v kotelně vily Tugendhat. U mnoha věcí si člověk řekne, že nemají hodnotu. Ale pokud k tomu máte vztah, myslím, že člověka obohacuje, když dá věcem nový život.

(ivu)
Vstoupit do fotogalerie

Témata

Související články:
Cestu si člověk musí vyšlapat sám, říká designér Karel Povolný
Káva má být příjemný zážitek. Mléko či cukr nevadí, říká Aleš Pospíšil z European Coffee Trip
Startup ALIS Tech vyvinul lokalizační systém, který zvyšuje bezpečnost pracovníků v továrnách
Úraz na lyžích přivedl Ondřeje Slavíka k 3D tisku, dnes prodává pojízdné modely autíček do celého světa
Ve vyprodaných městech nabízí stany s komfortem hotelu. Plánuje i vlastní značku eko stanů