Digitalizace znamená virtualizaci procesů, produktů, výrobních prostředků i výrobních kapacit. Je to virtualizace celého hodnotového řetězce – od návrhu produktu přes jeho inženýrskou přípravu, technologii výroby, její řízení, optimalizaci až po kontrolu funkčnosti produktu a jeho recyklaci. Všechny tyto věci se ve virtuálním prostředí dají navrhovat, simulovat, testovat, optimalizovat a uvádět do provozu.

V Siemensu pracujeme s konceptem dvou digitálních dvojčat – digitálním dvojčetem výrobku a digitálním dvojčetem procesu, ve kterém se vyrábí. Celý proces můžete digitálně sestavit, otestovat jeho kapacitu a slabá místa. Můžete jej optimalizovat, modifikovat či simulovat výrobu jiných produktů. Všechny tyto věci by bez digitalizace byly velmi nákladné, muselo by se vyrábět více prototypů, využívat nákladných zařízení, jako jsou například tunely na testování aerodynamiky. Zkrátka jít starou cestou s lehkou nadsázkou pokus-omyl. Dnes dokážeme virtuálně otestovat aerodynamiku, funkčnost elektronických obvodů, mechanické vlastnosti produktů. Digitální dvojčata totiž nejsou jen detailní 3D obrázky, jak by si je někdo mohl představit – jsou to funkční modely celého výrobku a výrobního zařízení, na kterém se produkty vyrábí.

Starší výrobní metody fungovaly, když firma mnoho let vyráběla stejný produkt. Pokud ale potřebujete, aby se výrobek neustále inovoval, reagoval na měnící se prostředí či technologické trendy, případně byl na přání zákazníka individuálně upravený, bez digitalizace to nejde zvládnout. Ekonomicky, časově ani kapacitně. Digitalizaci začíná využívat i módní průmysl – třeba ve výrobě sportovní obuvi, kdy si můžete za dostupnou cenu navrhnout vlastní botu podle hmotnosti běžce, terénu i způsobu běhu. Simulační systémy vše zpracují do popisu produktu a třeba s pomocí 3D tisku vyrobí.

Ve Svazu průmyslu a dopravy jsme nedávno prováděli průzkum tisícovky firem. Ukázal, že za posledních 10 let zavedlo automatizační technologie 16 % firem, robotizační technologie 8 % firem a umělou inteligenci 4 % firem. Otázkou ale zůstává, kolik firem k tomu přistoupilo opravdu koncepčním způsobem s dobře nastavenou digitalizační strategií, protože samotná dílčí automatizace či využití robotizačních technologií ještě neznamená, že firma koncepčně digitalizuje svůj hodnotový a technologický řetězec. Často se setkáváme se situací, kdy se firmy nadchnou pro konkrétní software či robot – ale vzniknou oddělená řešení, která drží pohromadě jen díky nadšenému ajťákovi. Zvenku to sice vypadá, že firma funguje na digitálních principech, ale nemá efektivní digitální páteř. V České republice jsme v této oblasti stále ještě na začátku.

Ano, tam si hlavně uvědomují, že digitalizace je nevyhnutelný trend. A to nejen u velkých průmyslových podniků, ale i u menších provozů a živnostníků. Pokud zůstaneme pozadu, bude to pro českou ekonomiku velká hrozba. Dnes jsme žádaní, protože máme nízké mzdy, a proto dobrý poměr mezi cenou a výkonem. To v budoucnu nebude hrát zásadní roli a nejen to, takto komparativní výhoda zcela jistě vymizí. Přibližně 60 % našeho průmyslu tvoří subdodávky pro firmy dodávající své finální produkty konečným zákazníkům. Ty budou vyžadovat, aby byly výrobní procesy dodavatelů plně digitálně propojeny s jejich. Pokud na ně budou kladeny požadavky na změnu konstrukce či na variabilitu dodávek, budou tak moci tyto nároky flexibilně přenést na subdodavatele. Ideálně tak, že v okamžiku, kdy dojde k modifikaci výrobku, změna se automaticky virtuálně promítne do digitálního dvojčete produktu a tím do přenastavení výroby u subdodavatelů. České firmy, které toto včas pochopí a přizpůsobí se, zůstanou součástí řetězce.

Myslím, že zasáhne všechny obory. Například ve stavebnictví jsme si nedávno neuměli představit, že by se stavělo jinak než obrazně řečeno metodou panel na panel či cihla na cihlu. Dnes se objevují nové technologie 3D tisku celých budov, které jsou pevnější a flexibilnější, jsou rychleji postaveny a jsou levnější. V zemědělství vznikají chytré systémy simulující a optimalizující práci na polích. V Japonsku začali v oblasti sociálních služeb vyvíjet humanoidní roboty, kteří přebírají rutinní úkoly. Digitalizace pronikne do všech oblastí našeho života.

Menší firmy si často myslí, že na digitalizaci nemají. Ale zdroje mají, jenom je vynakládají jiným způsobem – na nekvalitu a neefektivní zacházení s materiály a energií. Pro kapitálově slabší firmy však problémem může být vstupní investice. Považuji proto za důležité, aby stát systematicky podporoval právě tyto kapitálově slabší firmy a pomohl jim nastartovat proces digitalizace. Díky tomu se udrží konkurenceschopné, budou generovat vyšší zisk, a to jim umožní financovat další kroky v digitalizaci. Ruku v ruce s digitalizací průmyslu a celé ekonomiky by v ideálním případě měla jít i digitalizace státní správy, jak tomu je třeba ve Finsku, Estonsku a Litvě.

Mimochodem znám příklad z Německa, kde řemeslník dostal za úkol opravit střechu. Ze všeho nejdřív nechal nad domem proletět dron, vše si naskenoval, vyrobil digitální dvojče střechy, identifikoval riziková místa a pak navrhl virtuální řešení na míru. A to byl „jeden“ řemeslník. Tohle je budoucnost – nejen v případě velkých výrobních procesů, ale i u menšího podnikání.

Naše vedení si naštěstí včas uvědomilo, že specializovat se pouze na hardware není cesta. Proto jsme s propojováním hardwaru se softwarem – těla s duší – začali před mnoha lety. Díky tomu se Siemens stal patrně jedinou firmou na světě, která umožňuje kompletní provázanou digitalizaci celého hodnotového řetězce – od návrhu nápadu přes simulaci, konstrukční proces, řízení výrobních procesů až po servis, monitoring a případnou recyklaci. V dílčích řešeních jistě najdete řadu firem, které se více specializují na konkrétní oblast a některé parametry mohou díky tomu mít i lepší. Nikdo jiný ale nedokáže nabídnout provázaný digitální – hardwarový systém, který spolu komunikuje v celém hodnotovém řetězci.

Z pohledu jednotlivých inovací se zaměřujeme na simulační technologie, které zefektivňují celý cyklus návrhu produktu a jeho výroby. V digitalizačních řešeních využíváme edge-computing, což je celkem nový trend. Namísto centrálních systémů, které hvězdicovitě řídí celou výrobu, dnes do každého uzlu vyžadujícího autonomní rozhodování implementujeme edge-computing systém, který část výpočtů zpracovává sám a vyššímu celku předává jen nejdůležitější informace. Je to rychlejší, efektivnější a spolehlivější. Vyvinuli jsme vlastní cloudovou technologii a řešení MindSphere, které propojuje stroje s cloudovými systémy. Unikátních řešení a patentů máme celou řadu.

Mám na to názor, se kterým ne všichni souhlasí. Nemyslím si, že uniformní rozdělování na humanitní a technické obory je správné. K novým průlomovým změnám většinou dochází přenosem znalostí z jednoho oboru do druhého. Multioborovostí a propojováním oborů můžeme nastartovat velký inovační potenciál, který je zásadní právě pro Českou republiku. Nemáme tolik míst, kde využít vítr, vodní toky, na kterých lze stavět hydroelektrárny, moře ani nerostné suroviny. To hlavní, co máme, jsou chytří lidé. A je na nás, abychom tento potenciál podpořili a využili. Nové výzvy, které před sebou máme, se musí skládat z celé řady propojených kompetencí – sociálních, humanitních, technických.


(mar)