Původně jsem pracoval jako externí asistent na UMPRUM v Praze, kde jsem si osvojil nějaké dovednosti a pedagogické schopnosti. Pak jsem vyslyšel výzvu z vedení FaVU. Konkurz jsem vyhrál, takže už devátým rokem jsem vedoucím Ateliéru malířství 2.

V čem se vaše pojetí ateliéru liší od těch ostatních?

Na FaVU máme tři ateliéry malby, přičemž všechny hájí podobnou pozici současného umění. Přesto jsou ty přístupy trošku odlišné, například co se týče techniky malby a malířského jazyka. Moje pojetí malby je poněkud volnější. Většina lidí si pod pojmem umění představí primárně sochu nebo obraz. S touto iluzí se často hlásí i do našeho ateliéru. U mě ale zjistí, že je fajn si osvojit i jiná média, ze kterých se dá skládat vyjadřovací jazyk. Proto se v Ateliéru malířství 2 kumulují studenti, kteří mají určité přesahy a konceptuální myšlení. Jde o ateliér, který je primárně otevřenější vůči různým formám umění, přestože základní složkou je pořád předpoklad 2D obrazu.

Ateliér vedu tím způsobem, že se snažím v nich nastartovat kritické myšlení. Každý člověk by si během studia měl vytyčit nějakou ideovou cestu, svá osobní témata. S politikou jsem velmi opatrný, protože ji vnímám jako velmi osobní věc. Rozhodně nejsem zastánce angažovaných buněk. Ono totiž není těžké si z pozice vedoucího pedagoga studenty ochočit a vytvořit si z nich jakoby svou crew. Tomu se od začátku bráním. To, že se sám chovám podle nějakých norem, nemusí studenti akceptovat, protože jsou to dospělí lidé zodpovědní za své vlastní životy. Tudíž i když jsem v rámci skupiny Rafani považovaný za „angažovaného“ umělce, tak studenty v tom sice podporuji, ale rozhodně neindoktrinuji.

Ono o retrospektivu moc nejde, i když první epizoda Zdroj pracuje s historií skupiny a ukazuje zjednodušeně šířku záběru témat a postojů. Samotné pojetí výstavy vychází z možností Moravské galerie. Co nešlo udělat v prostoru, to jsme udělali v čase, tudíž si to můžete představit jako šestisálovou výstavu rozloženou v čase. Co se týká herny, vyšli jsme z toho, co děti nejvíc baví: skákací hrady. Použili jsme něco, co je láká. Náš skákací hrad nese určitá subversivní témata. Jde o temný lesklý pokřivený objekt nazvaný Caligari, který evokuje třeba fetišismus. Uvnitř jsou pak jednoduše srozumitelné obrázky spojené se současnými tématy společnosti: vyloučené lokality, environmentální problémy, přijímání uprchlíků apod. Chceme, aby s tím děti byly konfrontovány a prostřednictvím dětí i jejich rodiče. Herna v galerii není odkladiště dětí.

Nechtěl bych otvírat reálnou politiku. I naše skupina posléze pochopila, jakým způsobem funguje mediální či angažované umění, od kterého se snažíme co nejvíce odpojit, protože angažované umění nutně musí užívat jednoduchého, reklamního jazyka, protože danou problematiku potřebujete nějak srozumitelně a úderně zviditelnit. Nechceme explicitně řešit politická témata, spíš nás láká hledat podstatu těch či oněch událostí. Nechceme se vztahovat ke konkrétním politickým kauzám. Před 10 lety hýbal politikou třeba Paroubek. Kdo to dneska je? Když se umění spojí s nějakou supernovou politiky, postrádá smysl. Paroubkové přichází a odchází, ale určité nastavení společnosti zůstává. Proto nás zajímá spíš to. Rádi manipulujeme tak, aby se divák sám v sobě musel rozhodnout, jakou pozici ve společnosti zastává. To je vlastně i princip druhé připravované epizody pro Moravskou galerii s názvem Hranice.

Na to bych mohl odpovědět jednoduše naší Rafanskou frází: „Naše spojení je vyšší formou individuality.“ Všichni členové Rafanů mají vlastní umělecké aktivity, ale ta „nadstavba“ je důležitější, protože jste někomu prospěšná, zatímco v ateliéru je člověk většinou sám se sebou. Já vlastně jedním odpočívám od druhého. Pro mě jsou to spojité nádoby.

V minulosti vzniklo desatero Rafanů, kde se mj. píše, že nepřestáváte být členem Rafanů ani v soukromí a vždy musíte jednat se zřetelem ke skupině. Držíte se pořád tohoto desatera?

Musím se přiznat, že jsem ho už dlouho nečetl. Je nutné si uvědomit kontext, ve kterém jsme pracovali s takovým jazykem. Na počátku století byla většina mladých umělců na akademii paradoxně naladěna pravicově. V té době použít slovo kolektiv/kolektivní evokovalo něco hrozně pionýrského, bylo to provokativní. Dnes už je to opět zcela normální termín. No a to desatero mělo znít totalitárně, vycházet z demokratických principů, ale užívat ultimátních termínů. S touto ambivalencí jsme pracovali, když jsme to desatero, ale i jiné texty, akce nebo metafory, tvořili. To pak vyústilo v různé umělecké počiny, kdy jsme např. vstoupili na rok do komunistické strany, zároveň se holili a oblékali jako skinheads, nebo když jsme na Václavském náměstí v Praze spálili šedou českou vlajku.

Chci říct, že i jazyk, který ve skupině používáme, se proměňuje. Po sedmi letech jsme si uvědomili, že vrcholem konceptuálního přístupu je psaný text, ale že obraz je univerzálnější, přesnější a silnější. Takže jsme se rozhodli zbavit textu. Několik let jsme ho vůbec nepoužívali. Zrušili jsme web, zrušili sdružení umělecká skupina Rafani, výstavy byly zcela bez textu, lidi jsme na ně zvali osobně nebo telefonicky. Díky tomu jsme začali měnit vyjadřovací jazyk. Dělali a zaznamenávali jsme pravidelné miniperformance. Myslím, že za těch několik let se nám podařilo překonat magnetismus textu. Dnes už text zase používáme, ale jen velmi jemně.

Jedna zajímavá zkušenost, kterou asi nemá každý, byla za situace, kdy jsme ve třech lidech museli čelit rozvášněnému davu. Bylo to při realizaci efemérní skulptury s názvem Demonstrace veřejného prostoru. Na Václavském náměstí pod koněm jsme se snažili po dobu jednoho roku zabrat tento prostor prostřednictvím hlášené demonstrace. Jednoho dne se na to místo ale přesunula jiná nahlášená demonstrace. Náhodu jsme se to dozvěděli a museli jsme jít hájit své právo na demonstraci ničeho. Dav je mnohohlavá saň, která může kdykoliv kousnout nebo udeřit. Ten strach byl zajímavý, stejně jako ta nutnost ustát to a jen argumentovat a vysvětlovat, že zde pouze hájíme své právo na nic. Možná to nebyla nejvýznamnější akce Rafanů, ale byla to opravdu zajímavá zkušenost.

(rdk)