Po střední strojírenské škole byla vysoká škola stejného zaměření pro Oldřich Haičmana jednoduchá a jasná volba. Vystudovat Fakultu strojního inženýrství VUT a nastoupil jako projektant ropných rafinérií. Podnik ale po revoluci začal mít problémy, protože měl zakázky především v Sovětském svazu či v Sýrii. „Místo rafinérií jsem začal projektovat malé pekárny,” vzpomíná Oldřich Haičman. Podnik ale nakonec zkrachoval a život mladého projektanta nabral nečekaný směr. V Brně totiž vznikala pobočka Charity a Oldřich Haičman se na popud známého rozhodl ucházet o místo ředitele. „Místo jsem dostal a řediteloval sám sobě, protože jsem byl na začátku jediný zaměstnanec,” směje se.

Dnes má přitom Charita přes 1800 zaměstnanců a za sebou velké množství úspěšných projektů na pomoc různým znevýhodněným skupinám a lidem v nouzi. A ačkoliv si v průběhu let Oldřich Haičman doplnil vzdělání i v oblasti sociální práce, svůj výběr vysoké školy nelituje. „Mít technické a analytické myšlení bylo vždycky výhodou i tady,” říká. Umět uvažovat spíše pragmaticky a mít smysl pro detail se mu hodilo při řízení projektů i lidí. A dokonce si jednou oprášil i znalosti z projektantské práce. „Na Ukrajině rozjížděli takový projekt malých pekáren, tak jsem mohl poradit, protože jsem znal specifika toho, jak má takový provoz fungovat,” vzpomíná Haičman.

Na začátku byla práce podle něj velký adrenalin. Zejména kvůli tomu, že v té době začala válka v Jugoslávii a pracovníci Charity tak vozili humanitární pomoc k hranicím. Kromě toho také velmi brzy po zřízení založili v Brně azylový dům pro matky s dětmi. „Ten funguje dodnes,” podotýká Oldřich Haičman s tím, že inspiraci a informace o tom, jak vlastně Charitu řídit, získával zejména od kolegů ze zahraničí, například z Rakouska. Jako jedni z prvních také rozjeli na jižní Moravě terénní služby pro seniory.

K azylovému domu a terénním službám v průběhu let přibylo například i několik chráněných bydlení či nízkoprahové centrum pro lidi bez domova. Právě komplexnější zařízení pro lidi bez domova je dlouholetým snem Oldřicha Haičmana. „Uvádí se, že až sedmdesát procent lidí na ulici trpí nějakou vážnou psychickou nemocí. I proto si nejsou například většinou schopni dlouhodobě udržet běžné bydlení,” říká. Sní tak o místě, kde by mohli bydlet, ale zároveň zde našli i pomoc se svými psychickými obtížemi. Problém podle Haičmana je, že ačkoliv je česká společnost poměrně velmi štědrá při různých katastrofách či při pomoci určitým skupinám, právě lidé bez domova obvykle stojí na okraji zájmu. Sehnat proto finance a podporu pro uskutečnění takového snu není jednoduché.

Za dlouhodobý problém Oldřich Haičman považuje systém financování neziskových organizací v Česku. Ty se potýkají s velkou mírou nejistoty. „Každý rok musíme čekat, jaké finance dostaneme. To je velmi nepříjemné, ale už jsme si za ty roky pomalu zvykli,” podotýká s úsměvem. I přes tuto nejistotu se mu ale daří hledat nové kolegy a obsazovat volné pozice. Jediní pracovníci, kterých má Charita dlouhodobě méně, než by si představovala, jsou zdravotníci. „Potřebujeme je do hospicových služeb. To ale není pro každého, protože to znamená mít pochopení a empatii s umírajícími lidmi,” vysvětluje Haičman.

Charita vítá podle něj i dobrovolníky. Ať už na konkrétní akce, tak do jednotlivých služeb. A ačkoliv by někoho mohla odradit obava z toho, že musí být nutně věřící, aby mohl s Charitou spolupracovat, Oldřich Haičman tuto obavu vyvrací. „Nemusí to být jen věřící člověk, pro nás je důležitější, jaké hodnoty zastává a proč chce pomáhat,” dodává. Právě skrze dobrovolníky se Oldřich Haičman propojil i se svou alma mater. VUT se totiž opakovaně zapojuje do takových akcí, jako je Koláč pro hospic či Tříkrálová sbírka.

(zeh)