Nikdy jsem se nenechal nikým přinutit, abych něco posunul nebo ovlivnil v něčí prospěch, říká Miloslav Kala

Ačkoliv si přál být konstruktérem a o vedoucí funkci nikdy nesnil, stal se před čtyřmi lety prezidentem Nejvyššího kontrolního úřadu. Absolvent Fakulty strojního inženýrství brněnského VUT Miloslav Kala nastínil, jak se od absolutoria vyvíjela jeho profesní dráha a jak ho ovlivnilo studium na VUT.

Jak se z absolventa strojní fakulty stane prezident Nejvyššího kontrolního úřadu?
Život je o náhodách a ty přejí připraveným. Bylo nás hodně absolventů technických škol a fabriky, které nás měly živit, po privatizaci zanikly. Takže jsem byl v situaci, kdy o konstruktéry a vývojáře nebyl zájem, snižovaly se náklady na vývoj a výzkum a všechno se přebíralo ze západu. Po odchodu ze společnosti Adast Adamov jsem měl malou firmu, která prosperovala, ale pak jsem vstoupil do politiky. Chtěl jsem se věnovat veřejným věcem a trošku jim napomoct. Dostal jsem se na radnici v Blansku a pak už to byl kousek do parlamentu. Neměl jsem moc času se zorientovat a musel jsem se naučit plavat v novém prostředí. Po čtyřech letech jsem obhájil post poslance a stal se předsedou mandátového a imunitního výboru, který posuzuje přestupky poslanců a rozhoduje o vydání k trestnímu stíhání. Člověk se v takové pozici musí držet jedné zásady, a to být férový ke všem. Vyšetřovali jsme objektivně, nedávali jsme nic novinářům, snažili jsme se dostat ke spravedlivému řešení a to si myslím, že mi pomohlo získat post na NKÚ.

V čem myslíte, že byla Vaše největší výhoda oproti dalším kandidátům, kteří se o pozici prezidenta NKÚ ucházeli?
Myslím, že to byla právě ta férovost. Především to, že jsem se nikdy nenechal nikým přinutit, abych něco nějak posunul nebo ovlivnil v něčí prospěch. Nikdy jsem to neudělal.

Co Vás v práci nejvíc zaměstnává?
Třeba vysoké náklady na velké infrastrukturní projekty. Toto téma jsem ostatně řešil jak ve fabrice, tak ve městě. Náš úřad zjistil, kolik stojí položení nového úseku dálnice D 1 a ukázalo se, že rozdíly v cenách jsou až 70 %. Ukazuje se, že tlak na nákladovost není dostatečný a stát neinvestuje dost efektivně. Tím, že se NKÚ dívá na problém z jiného úhlu, přispívá k jeho řešení. Nebo jiný případ: tento stát se rozhodl, že postaví spoustu vědecko-výzkumných a inovačních center. Podívali jsme se na to a zjistili, že centra stojí, že se tam vylil beton, nakoupily cihly, ale velmi často nikdo neví, jak je využít. Nejsou vědci, ani kapacity a vypadá to, že po uplynutí udržitelnosti se objekt prodá. To byla přesně kontrola, kdy jsme neobjevili, že by někdo něco ukradl, ale že se nedaří naplnit cíle. Řekli jsme to dost včas proto, aby s tím odpovědná ministerstva mohla něco udělat.

Myslíte, že se hospodaření státu někdy zlepší? Jste spíš optimista nebo pesimista?
Založením jsem optimista. Je ale třeba si uvědomit, že boj s neefektivitou je nekonečný. Každá rodina, firma i instituce musí čas od času přehodnotit své příjmy a výdaje a přijmout nějaká opatření. Důležité je, aby existoval mechanismus, který vytváří tlak na efektivnost. V některých rodinách zazvoní u dveří exekutor a na ministerstvech NKÚ.

Co Vás na práci nejvíc baví a co byste naopak nejraději nedělal vůbec?
Tvořit výstup kontroly, volit taková slova, která donutí příslušné ústavní činitele problém řešit, to mě baví. Opakem je taková ta úmorná byrokracie, se kterou bojujeme. Musíme mít všechno prokázané, proto je důležité právní posouzení. To slovíčkaření není úplně můj šálek kávy.

Váš profesní vzestup vypadá velmi jednoduše, ale zažil jste v práci i nějaké nepříjemnosti?
Všechno nebylo tak hladké, že jsem jenom stoupal a kynul davům a všechno mi padalo do klína. Jako poslanec jsem se stal členem a předsedou dozorčí rady České konsolidační agentury, což byla instituce se špatnou pověstí. Bylo to strašně těžké období, ale vyšel jsem z něho se ctí. Člověk musí být psychicky odolný a nějak se s tím vyrovnat, protože byl, jak se říká, pořád jednou nohou v kriminále. Bylo i období, kdy jsem byl bez práce a chodil po výběrových řízeních. Tehdy jsem přemýšlel, že se nechám zaměstnat a vrátím se ke konstruování. Nakonec to život zařídil jinak.

Čím jste chtěl být, když jste byl malý?
Záleží na tom, jak malý. Určitě jsem chtěl být horníkem, hasičem a popelářem. Ale zhruba od 15 let, kdy jsem šel na průmyslovku a pak na VUT, jsem chtěl být konstruktérem a vývojářem. Rozhodně jsem nechtěl být ve vedoucí funkci. To se mi nesplnilo.

Vystudoval jste Fakultu strojního inženýrství VUT. Proč jste zvolil zrovna toto zaměření?
Můj táta byl metalurg a dřevomodelář v Blansku a jako malý kluk jsem za ním chodil do práce. Pak jsem tam chodil na brigády, takže to bylo tak nějak přirozené. Navíc v okolí Brna bylo tehdy hodně strojařských firem.

Co jste dělal po absolvování vysoké?
Nastoupil jsem ještě před rokem 89 do Adastu Adamov a pak přišla revoluce. Vedení fabriky muselo odejít a zůstala tam jen nová garnitura bez zkušeností. Brzo jsem se stal vedoucím konstrukce a pak i výzkumu. Měl jsem štěstí, že jsem jako kluk chodil do jazykovky, takže jsem uměl anglicky. Začali mě brát na veletrhy a zahraniční jednání a přirozeně jsem se dostal k ředitelům a náměstkům. To mě katapultovalo do manažerských funkcí.

Takže manažerské dovednosti jste získal právě v této společnosti?
Ano, spoluzakládal jsem v Adastu sekci zahraničního obchodu a stal se obchodním ředitelem. Bylo to metodou pokus omyl. Ale jestli jsem na něco hrdý, tak na to, že firmy, které se z Adastu postupně vyčlenily, zkrachovaly, ale ta naše část doteď funguje a prosperuje.

Co Vám přineslo studium VUT?
V manažerských funkcích mi pomohla schopnost pracovat systematicky. Jak zvládnout těžké obory, jsem se naučil právě na VUT. Díky tomu jsem se dokázal zorientovat a vždy hledal nějaká rozumná řešení. Umění zkonstruovat převodovku má překvapivě hodně společného s mou dnešní prací. A to je ta nejlepší vizitka VUT, že ačkoliv jsem nebyl na takové životní výzvy školen, dokázal jsem se v nich zorientovat a obstát v nich.

(pek)

Témata