Libor Hobža: Brambůrky domů nosím jen návštěvám

Namodralé televizní světlo a jemný zvuk chroupaných chipsů… To je velmi obvyklý scénář v mnoha domácnostech. V těch tuzemských se ale leckde neloví z pytlíků chipsy, ale brambůrky, jak zní slogan rodinné firmy Petr Hobža. Na její chod a prosperitu dohlíží i Libor Hobža, jeden z úspěšných absolventů Fakulty podnikatelské VUT v Brně.

Co mlsáte večer u televize?
Já se snažím večer už nemlsat. Popravdě brambůrky domů nosím jen pro návštěvy, já je chutnám v práci denně a tak se doma bez nich obejdu.

Jaký je tedy rozdíl mezi vašimi brambůrky a ostatními chipsy?
V technologii výroby. Klasické chipsy jsou před smažením tzv. blanšírovány neboli propláchnuty v horké vodě. Blanšírování z plátků vypláchne cukry a škrob a s tím taky chuť. Vznikne tak hmota, která chutná podle toho co na ni nasypete. My plátky před smažením od vody odstřeďujeme, musíme tak vybírat z menšího počtu odrůd brambor, právě kvůli cukru, který při smažení karamelizuje a může tak zabarvovat lupínky do hněda. Každopádně výsledná chuť je nesrovnatelně lepší.

Jste rodinná firma, jaké jsou klady a zápory takového podnikání?
Výhodou, kterou si cení hlavně obchodní partneři, je plochá hierarchie. Rozhodujeme okamžitě, každý z rodiny, není třeba dalšího schvalování od vyšších míst. Hodně to šetří čas. Rodičové, bratr a já tvoříme vlastně celý management firmy. Máme k ruce ještě paní účetní a operátora výroby, ale to je celé. Nyní nastává doba, kdy popřevratoví podnikatelé musí řešit nástupnictví. U nás se to rodičům povedlo u mě i u bratra. Podnik prakticky dnes vedeme my díky tomu, že jsme byli zapojeni velmi brzy, už zhruba od osmnácti let. Znám ale spoustu případů, kdy kvůli neschopnosti a nezapojení dětí do firmy, podnikání skončilo. Sám jsem zvědav, jak se nám to podaří u našich dětí… Osobně vidím různé úrovně angažovanosti. Jiná úroveň angažovanosti do práce je u zaměstnance, jiná by měla být u budoucího dědice… No a z toho vyplývá pro mě jediný pozorovatelný zápor, a sice to, že se od vás čeká, že to jednou převezmete. Já jsem ani nikdy jinak o budoucnosti neuvažoval, ale spousta lidí tento fakt nevidí, že “není na výběr”.

Kdo všechno z rodiny se na činnosti firmy podílí?
Rodičové už jen z povzdálí, já s bratrem velmi aktivně.

Jaké jsou vaše aktivity?
Mám pár činností, kterým se věnuji jen já. Jsou spíše technického charakteru: linka musí být vždy provozuschopná do několika hodin při poruše čehokoli. Takže spíše modeluji krizové stavy a hledám rychlá, byť dočasná řešení. Starám se taky o hygienické certifikace, audity, obaly, sociální sítě a podobně. Jinak se moje a bratrovy činnosti velmi prolínají, musíme být navzájem zastupitelní. Všechna obchodní jednání na straně nákupu i prodeje absolvujeme spolu, i když to je bratrova doména.

Předpokládám, že do chodu firmy jste se zapojoval už hodně brzy – bylo to motivací, proč jste se rozhodl pro Fakultu podnikatelskou?
Byla to taková samozřejmost, prázdniny jsem já i bratr trávil většinou za volantem dodávky, popřípadě jako pomocná síla údržby. Prošli jsme si prakticky všechna pracovní místa firmy, což člověku dá ucelenější představu o tom, co a jak funguje, kdo co dělá, co by měl dělat či co by ještě mohl dělat. Fakultu podnikatelskou jsem chtěl studovat již od gymnázia, dostal jsem se na tři ze čtyř škol, právě na „podnikatelku“ bohužel napoprvé ne. Tak jsem šel na VŠE a po roce jsem pak přešel na kombinované studium Fakulty podnikatelské, které jsem i zdárně dokončil.

Co vám škola dala pro praxi?
Vzhledem ke kombinovanému studiu, které je časově náročné, to byla především organizace času. Velmi brzy jsem pochopil, proč nám pan prof. Rais říkával „voják se stará, voják má”, i když jsem na vojně nebyl. Na úrovni školy to bylo hlavně o kontaktu s vyšším ročníkem, aby člověk věděl, jak bude vypadat zkouška, jaký je vyučující a podobně. Zkrátka neztrácet pak čas druhým či třetím termínem, protože se to dá skoro vždycky zvládnout napoprvé. No a tohle motto se dá lehce překlopit i do běžného života ve všech oblastech.

Co byste ocenil, kdyby vám připravili pedagogové lépe?
Na to neumím úplně odpovědět, kombinované studium je jiné než denní. Měl jsem rád příklady z praxe, proto abych si je mohl porovnávat se svými zkušenostmi.

S jakými překážkami se dnes musíte nejvíce potýkat?
Mnohdy to je stupidní byrokracie. I když to zní jako klišé, je to tak. Musíme hlásit SZPI návozy brambor, neustále se mění legislativa pro obaly, všechno se neustále proměňuje a mám pocit, že nikdy ne k lepšímu. Alespoň mě teď momentálně žádný takový příklad nenapadá. Složité je také jednání s obchodními řetězci, to se člověk musí naučit za běhu.

Na českém trhu, aspoň soudím, jste úspěšní. Jak jste na tom v zahraničí?
V Česku se nám daří dobře, jsme totiž jiní, adresní, konkrétní. Na tom stavíme naši identitu. To je naše diferenciace v rámci trhu. Našim hlavním zahraničním partnerem je Slovensko. Tam putuje prakticky téměř celý export.

Kdo a podle čeho určuje nové příchutě?
Většinou ji navrhnu já, pokud se pak na ní shodneme, jdeme do toho. Držíme se především klasiky, která nám funguje. Nechceme mít deset, ani dvacet příchutí, je to totiž k ničemu. Někdy je méně více.

Jakou z těch, které už vyrábíte, máte vy osobně nejraději?
Černý pepř se solí, mám rád ostré a pikantní chutě.

A zkoušíte i jiné značky, abyste znal konkurenci?
Ano, konkurenci monitoruji velmi bedlivě, a to nejen v ČR, ale prakticky všude, kde se ocitnu. Vždy navštívím nějaký market, nakoupím a v práci pak testujeme. Je to určitá inspirace.

Vaše plány do budoucna? Neuvažujete třeba o osamostatnění?
Stabilizovat, výrobně automatizovat a rozvíjet naši společnost. O osamostatnění určitě neuvažuji.

(jih)

Témata