Kdo je Martin Pumera, jeden z nejcitovanějších vědců světa?

Být laureátem Nobelovy ceny jeho snem není, cíle si totiž prý už nedává. Sám o sobě říká, že je spokojený a ničeho nelituje, a jestli nějaké ocenění přijde, bude to milé překvapení, nikoli naplnění tužeb. Velice úspěšný vědec, profesor Martin Pumera, který vede výzkumnou skupinu Energie budoucnosti a inovace na CEITEC VUT, letos v lednu oslavil životní jubileum. A tak při téměř tříhodinovém, ale energickém a velmi otevřeném rozhovoru taky bilancuje. Jaká je cesta nejcitovanějšího chemika působícího v Česku? Co má společného s pohádkovou postavou Elsou z Ledového království? A má vůbec mimořádně talentovaný člověk, který za svou kariéru publikoval pozoruhodných 900 vědeckých článků, čas na soukromý život?

Vaším působením se chlubí Praha, Brno i Ostrava. Kam až sahá s nadsázkou Pumera Group?

Začínáme zostra. Výborně (smích). Musím to vysvětlit trochu víc zeširoka. Jsem samozřejmě Čech, mám český pas a považuju se za Čecha, ale když mluvíme o českém akademickém systému, tak jsem spíš cizinec, co mluví česky. Já mu nerozumím, i když se to ode mě jakožto profesora očekává. A to nemyslím zle. Jako student jsem do toho systému neviděl a hned po doktorátu jsem odjel s manželkou do Ameriky. Následovalo Španělsko, Japonsko, Singapur a asi po 20 letech jsme se vrátili do Prahy. Takže znám spíš zahraniční akademický systém, kde je tento styl „chobotnice“ s chapadly v různých institucích a laboratořích běžný. Můj šéf v Japonsku měl třeba pět pozic na pěti univerzitách. U mě je to tak, že mi spíš než na místě záleží na lidech, se kterými pracuji.

Vaše hlavní pracovní zázemí je nicméně v Brně na CEITEC VUT. A to i přesto, že bydlíte u Prahy. Stojí to za tu cestu po D1?

Stojí. Kdyby se mi tady nelíbilo, tak věřte, že bych tu nebyl. Já totiž nepracuju tam, kde se mi nelíbí, a ani nepracuju s lidmi, kteří mi nesednou. To není nic špatného, tak to mám nastavené. A CEITEC je v Česku poměrně unikátní instituce, která nabízí skvělé zázemí, a především svobodu, což není běžné. Je to spíš zahraniční model fungování. Takže jsem rád, že to takhle pan ředitel Vrba vede. I když se teď asi směje, že si jinak hodně stěžuju (smích).

Na co třeba?

Ani to nejsou věci, které bych chtěl sám pro sebe, jako spíš pro svou výzkumnou skupinu. Teď nás je třicet, ale máme tolik projektů, že musím přijmout dalších dvacet lidí. A já pro ně nemám prostory, aniž bychom museli být rozházení do tří budov. Potřebuju, aby byli pospolu. Takže třeba to teď řešíme.

V Japonsku si vás chtěli nechat už po dvou letech vaší práce. Získal jste garantovanou doživotní pozici, proč jste toho nevyužil?

To byla meta i pro Japonce, mohl jsem tam zůstat až do důchodu. Jednalo se o Národní institut pro materiálové vědy. Jenže mě ta práce nebavila. Říkal jsem si, co vlastně té společnosti přináším kromě patentů a článků? Chyběla mi interakce se studenty.

Určitě jste měl a stále máte mnoho lákavých nabídek práce. V čem je CEITEC tak specifický, že odmítáte ostatní, i třeba lépe placené pozice?

CEITEC je řízený skvělým způsobem, v podstatě americkým. Vedoucí skupiny má svůj výzkum a když odejde, výzkum odchází s ním. Nikdo ho v jeho práci nenahradí. Laboratoř se nabídne někomu jinému, který si přinese nové téma. Naproti tomu jsou systémy běžné jinde v Česku, ale taky třeba v Rakousku, kdy je profesor a mnoho docentů. A ti prakticky musí čekat, až profesor odejde do důchodu, aby se mohl stát profesorem někdo z nich. Jenže to jim pak třeba je už 55 let a nemají „drive“, který by mohli mít, kdyby byli mladší. Pro mě je nejdůležitější, že mým výsledným „produktem“ jsou lidé, kteří odcházejí z mojí skupiny a jsou úspěšnými lidmi. Nemusejí čekat, až odejdu do důchodu, nebo umřu, aby byli na top pozicích.

O kolika lidech se zhruba bavíme?

To vám řeknu naprosto přesně. Devatenáct bývalých členů skupiny jsou nyní vedoucími výzkumných skupin nebo profesory. Jsem na to velmi pyšný, protože obvyklé by bylo produkovat jen jednoho, poklepat ho na záda a běž třeba do Německa, a na vaše místo nastoupí někdo další. Kus za kus. Já jich mám 19, a to ještě nekončím. Jsem na to hrdý.

Jste s nimi stále v kontaktu? Víte, kdo, kde a co dělá?

Mám v kanceláři mapu a na ní zapíchané špendlíky, kde ty moje hvězdičky jsou. Kromě vedoucích skupin tam jsou i postdoci a další moji studenti. Celkově mám různě ve světě asi 60 hvězdiček a zbytek je ještě tady. A v kontaktu jsme, voláme si. Taky mi většina točila zdravice k padesátinám, to mě velmi dojalo. Nechci znít sentimentálně, ale mám to nastavené tak, že za všechny své studenty nesu zodpovědnost. A zároveň jejich úspěch vnímám jako svůj úspěch – že jsem je něco naučil a neskončili nezaměstnaní. To mě nabíjí.

A říkáte jim hvězdičky?

Ne, to je teď pro mě nové slovo (smích). Já jim říkám děcka. Všichni jsou to naše děcka (smích). Sám mám dvě děti, tak je to stejné i v práci. Snažím se, aby z nich pracovně vyrostli dobří lidé.

Kde konkrétně teď třeba vaši někdejší studenti pracují?

Můj první student, s čínským pasem, byl viceprezident v Austrálii a teď je prezident velké farmaceutické firmy v Číně. Druhá studentka, se singapurským pasem, je teď viceprezidentkou farmaceutické firmy v Singapuru. Když do těch zemí cestuji, vždycky jim napíšu, jestli nezajdeme na pivo. Naposledy mě právě ta studentka ze Singapuru s manželem pozvali na večeři, kde mi poděkovala. A po prvotní přestřelce, že jsem v podstatě nic neudělal a všechno je to její práce a úsilí, mi oponovala, že ji mé vedení skvěle připravilo na vše, co ji pracovně potkalo. A to je pro mě vlastně nejlepší vizitka a ocenění. Nikoli články a výzkumy, ale úspěchy mých studentů.

Máte ve skupině i české studenty?

Měl jsem skupinu, která byla rozdělená půl na půl. Polovina Češi, druhá cizinci. A neosvědčilo se mi to, protože pak logicky přecházeli na rodnou češtinu. Zjistil jsem, že se mi líp pracuje s cizinci, ale ne výhradně. Mívám ve skupině i české studenty nebo postdoky. Ale statisticky vzato, v Číně je miliarda lidí, Česká republika má deset milionů lidí, jaká je tedy šance, že se mi přihlásí Čech? A že ho vybereme? Zvlášť když nenabízím celoživotní pozici? Já jim všem garantuji „jen“ to, že za čtyři roky budou mít skvělý životopis, a hlavně dovednosti, aby je vzali kamkoli.

Ve vaší skupině jsou lidé různých národností, kultur a náboženství. Je náročné je sjednotit? Zpočátku je pojí asi jen zájem o vědu a angličtina.

Je pravda, že tady mám lidi z různých koutů světa, a nemyslím si, že v Česku má jedna výzkumná skupina tolik národností najednou. Na začátku jsou si navzájem divní – to je logické – jsou si divní, protože jsou jiní. Ale pak se poznávají, obohacují a zjišťují, že jsou normální lidé se stejnými problémy – mají taky rodiny, děti, starosti se zdravím. To mě na tom baví. Sedí tady slečna z Číny a slečna z Indie a jsou nejlepší kamarádky, což by se jim asi normálně nestalo. Žijeme tady v takové naší bublině bez vnějších tlaků.

Co se s vámi student naučí?

Konkrétně VUT, ale taky město Brno, umožňuje studentům žádat o juniorské granty, což je skvělá věc, a zase platí, že to není běžné všude. Je to jako ve sportu. Student trénuje na těchto malých závodech, aby zjistil, jak závod funguje. Dokáže se na něj připravit a pak mu zvyšujeme dávky. Když odchází, je už vrcholový sportovec – dokáže napsat grant. Moji doktorandi umějí udělat celý projekt na základě zadání – naměřit si to, zanalyzovat a celý produkt, tedy článek, zastřešit a prodat. A když už máte ten proces osvojený, tak už to jenom kopírujete dál. To je moje strategie.

Kdo vás inspiruje?

Inspiroval jsem se lidmi z jiných oborů. Odrazil jsem se od Jima Rohna, amerického úspěšného řečníka, pak od Jana Mühlfeita, bývalého ředitele Microsoftu pro střední a východní Evropu, a nakonec jsem začal poslouchat Warrena Buffetta, kterého cituji nejčastěji. To jsou všechno lidé na špičce oboru, kteří mají velmi moudrý přístup k životu. Od nich jsem se učil a leccos přejímal. Konkrétně třeba pracovat jen tam, kde se mi líbí, a s lidmi, které mám rád. Ale taky jsem se na různých konferencích sám ptal úspěšných lidí z vědeckých kruhů, jakou by mi dali radu do života.

Jaká se vám vybaví na první dobrou?

Já si pamatuji převážně rady, které byly proti mému očekávání. Tohle se stalo na jedné oslavě v Japonsku, byl tam slavný vědec – už tedy v důchodu, Sumio Iijima. Já jsem se mu tehdy představil, že jsem mladý group leader a jakou by pro mě měl radu do života. A on mi řekl, že si mám získávat kontakty, ale ne se starými lidmi, jako je on, ale s mladými (smích). A to mi řekne slavný úspěšný vědec! Vždyť naopak přece chcete mít kontakty s úspěšnými lidmi. Takže jsem si tehdy říkal, co je to za nesmysl? Ale uvízlo mi to v hlavě a za pět, deset let tu radu docením.

Jak vám to vysvětlil?

On mi to popisoval tak, že ačkoli je japonský vědec, má několik kontaktů s vědci svého věku z Koreje. A i přesto, že jsou japonsko-korejské vztahy na nule, on jim může kdykoli zavolat a chtít po nich cokoli. Řekl mi to upřímně. A tak to říkám i svým lidem: Já vás vždycky budu podporovat, když budete cokoli chtít, propojit s někým – udělám to, ale hlavní hodnota nejsem já, to jsou ti lidé-kolegové, co jsou tady s vámi. Protože za pár let, až budete jinde a výš, se na ty kolegy můžete obrátit a budete vědět, co od nich očekávat. Nemusíte si pořád psát, ale mějte přehled, kde jsou.

Je poznat, že vás vedení studentů nabíjí, stále jsme se totiž nedostali k vašim článkům a výzkumům. To je až na druhé koleji?

Mě samozřejmě nabíjí i výzkum, protože děláme zajímavé věci. Mám rád svoji práci, protože si můžu dělat, co chci. Teď jsme se třeba rozhodli, že budeme tisknout 3D struktury z měsíčního čediče pro vesmírné aplikace. Mám na to grant? Nemám. Ale peníze na to mám a chci do toho investovat. A co z toho bude? Asi pár článků… ale třeba studenta, který bude jako jeden z mála tisknout 3D struktury pro budoucí stavby na Měsíci, najme Elon Musk nebo ho zaměstná nějaká nadnárodní stavební firma. Nevím, je to pro nás nová oblast. Uvidíme, jak nám to půjde. Ale jde o to, že můžu dělat to, pro co se rozhodnu. A nápadů je mnoho.

Věnujete se širokému spektru témat, od nanorobotů přes elektrochemické výzkumy, teď mluvíte o vesmírných aplikacích. Mají nějaké pojítko?

Já vám vysvětlím svoji filozofii výzkumu. Každý se ptá jen na nanoroboty – co dělají, jak fungují – a já už jsem z toho unavený. My neděláme nic unikátního. Kombinujeme známé věci jako kostičky lega – ale novým způsobem. Třeba tisknout 3D umí dnes každé dítě, zkuste si ale vytisknout elektrodu. Aby byla skutečně vodivá? Tomu jsme věnovali dva roky. Takže jde vždycky o to, jak dovednosti, které máte, využijete a propojíte s jiným odvětvím. A to je výzva, která mě baví. V podobném duchu se věnujeme generování elektřiny z vibrací (z hluku, při chůzi), výrobě vodíku a jeho skladování v podobě amoniaku, ruku v ruce s tím výrobě amoniaku, která nebude energeticky náročná. Abych to shrnul a vrátil se k tomu nanorobotovi – kdybych se věnoval jen jemu, tak samozřejmě vymyslím lepšího nanorobota, který se líp pohybuje, ale bez aplikací mi to je k ničemu. A u nanorobotů se teď třeba zaměřujeme na detekci mikroplastů ve vodě a jejich upcyklaci nebo odstraňování bakteriálního biofilmu. Taky už čtyři roky pracujeme na nanorobotech pro vesmírnou misi. Propojováním směrů výzkumu – jako je 3D tisk, nanoroboti, vesmír, mikroplasty, biomedicína, energie – se dostáváme znalostmi do míst, kam se dostane málokdo, a my z té kombinace uvnitř skupiny neskutečně těžíme.

Máte na kontě neuvěřitelných 900 vědeckých článků, to je velmi unikátní. Co je vaším hnacím motorem?

Nějaké ambice na co nejvíce úspěšně dokončených projektů, na tak vysoká čísla jsem před těmi 15 lety, když jsem byl ještě v Singapuru, asi měl. Ale spíš jsem sám sobě potřeboval dokázat, že udělám skvělý výzkum. Já vím, že ho dokážu udělat, a vím, že jsou lepší lidé než my – to je v pořádku. Ale teď už mi je vážně jedno, jestli budu mít o dalších dvacet víc. Warrena Buffetta taky nevytrhne mít o dvacet milionů víc (smích). Taky jsem se setkal s tím, že tolik článků mít nemůžu, že je to podvod. Ne. Já přes den fungoval se studenty a večer až do noci psal články a granty, abych to celé ufinancoval.

Máte čas na nějaké koníčky?

Hodně jsem četl, hlavně sci-fi příběhy. Naštěstí si už teď sci-fi vytvářím (smích) – těmi nanoroboty a tiskem 3D struktur z měsíční magmatické horniny, takže už číst nemusím, protože si svůj sci-fi příběh žiju. A pak taky běhám, jezdím na kole.

Po kolika letech si vaše manželka přestala stěžovat, že pracujete až do noci?

To je třaskavé téma. Asi po šesti, sedmi. Mně je to vážně líto, a kdybych něco mohl vrátit, tak to, že bych víc víc času s rodinou. Když jsem psal po nocích ty články a granty, tak se na filmy manželka musela dívat sama. A takhle to bohužel fungovalo každý večer. Teď už se často dívám s ní a dětmi, do dvou už nepracuju. Už na to ani nemám věk.

Chtějí se vaše děti taky vydat na dráhu vědce?

Já to po nich nevyžaduji, ani to není žádné moje přání. Chtěl bych, aby hlavně byli se svým životem spokojení. Obě děti jsou teď na všeobecném gymnáziu. Ale je vtipné, jak vám nastavují zrcadlo. Přebírají pozitivní i negativní vlastnosti (smích). Oliverovi bude brzy 18, šel jsem za ním v 10 hodin večer a říkám mu: Olíku, už toho nech, je pozdě, tak to nějak dopadne ta zkouška. A on mi na to odpověděl: ale tati, já musím, o čem ten život je? O výkonu, ne? (smích) Kde takovou blbost sebral? (smích) Já mu to samozřejmě neříkám, ale sám vidí, co táta dělá po večerech. Tak i kvůli tomu se snažím zvolnit, aby si nemyslel, že muž musí jen pracovat.

Oslavil jste 50. narozeniny. Bilancoval jste?

Hned v několika směrech. Jak říká Warren Buffett, život je jako sněhová koule – vše, co jste udělali, se nabaluje. A teď teprve se ta koule rozjíždí, někdy až moc, a vy před ní musíte utíkat (smích). Takže jsme s manželkou udělali dohodu, že ještě dalších 50 let budu pracovat a pak 20 let si budeme užívat důchodu (smích). Pak jsem si taky mylně myslel, že fungujeme s manželkou tak, že skáčeme ve tmě z kry na kru, a nevíme, jestli dopadneme na kru, nebo nespadneme do vody. Prostě se přestěhujeme ze Španělska do Japonska a nevíme, co nás tam čeká. A já si uvědomil, že to tak není, že jsem jako Elsa z Ledového království. To je vtipné, že se přirovnávám k pohádkové princezně, ale ona byla schopná mávnout rukou a vytvořit led. Každý z nás si vytváří svoji cestu. Jak říkají úspěšní lidé, my si tvoříme budoucnost.

Co je pro vás největší ocenění? Kromě vašich úspěšných studentů?

Když mi šel Richard Compton z Oxfordu pro pivo, navzdory cukrovce a obtížné chůzi, řekl mi: Martine, chci ti říct, že děláš skvělou vědu, a líp než my. I když jsem mu odpověděl, že ne, oni to dělají jinak a taky skvěle, trval na svém. Zakončil to tím, že mi bez dalšího oponování zajde pro pivo. Lidská pocta je pro mě největší ocenění. Mohl říct číšníkovi, nebo někomu z kolegů. Nejznámější elektrochemik na světě, můj idol, mi jde pro pivo – už v životě víc nepotřebuju.

Autor/ka: Kristýna Filová, externí copywriterka CEITEC VUT

Převzato z CEITEC VUT
Tento článek vyšel ve spolupráci s Portál Nezávislé informace o vědě a výzkumu - Vědavýzkum.cz (vedavyzkum.cz)

 

Témata

Související články:
VUT v Brně představí na IDETu nové roboty a další novinky pro armádní průmysl
Firmy by měly platit za nápady z akademické půdy, říká zakladatel NenoVision
Na CEITEC VUT zkoumají střelná zranění. Nová metoda pomůže určit čas jejich vzniku
Metoda LIBS umí rychle odhalit změny složení materiálu. Odborníci z CEITEC VUT budou zkoumat její možné využití při diagnostice rakoviny
Inovativní kompozit z TriCera zaručí nižší hmotnost trezorů nebo vyšší odolnost policejních štítů